Úryvkové úterý (38) - Věk X: Šachovnice bohů

Podrobnosti o projektu naleznete ZDE.

Kniha: Šachovnice bohů
Autor: Richelle Mead
Nakladatelství: Domino
Série: Věk X
Rok vydání: 2013/2014

Úryvek: Dívala se na něj jen jako temná silueta oproti matnému světlu pronikajícímu škvírou ve dveřích, ale on na zlomek vteřiny spatřil na její hlavě korunu z hvězd a květin. Z několika zcela nečekaných důvodů mu to vyrazilo dech.

      Sklouzla z něj a schoulila se vedle jeho teplého těla. Pevně ji objal a přitiskl si ji ještě blíž, zatímco oba stále zhluboka oddechovali. Leželi tak celou věčnost, než se přinutil vstát, aby přinesl víno. Alespoň tak měl příležitost znovu rozsvítit a celou si ji prohlédnout. Čelo se jí jemně lesklo potem a tváře jí stále ještě hořely z vlastního prožitého vrcholu. Její vlasy ležely rozprostřené na polštáři a on si pomyslel, že je ještě krásnější, než když ji poprvé spatřil vymóděnou a dokonale upravenou na party. Třesoucí se rukou si od něj vzala sklenici s vínem.

      Dlouho se na ni láskyplně díval a žasl nad tím, jak dokonale ho odzbrojila. Nebyl to ale jen pohled na její dokonalé tělo. To, co jí prve řekl, myslel smrtelně vážně. Skutečně mu připomínala domov. A k tomu všemu byla jako uzlík propletených protikladů. Kastářská princezna. Pomstychtivá Valkýra. Právě pro takové hádanky žil, nic na světě ho tolik nevzrušovalo.

      Navíc z jejího dlouhého úsměvu poznal, že není sám, kdo je tím druhým zcela uchvácen. Byli si jeden druhému zázrakem. „Proč se tak neskutečně nádherná žena jako ty miluje při zhasnutém světle?“ zeptal se. „Poznal jsem ženy, kterým nic jiného nezbývalo, ale ty k nim rozhodně nepatříš.“

      „Prostě se mi to tak líbí, to je všechno.“

      Něžně se bříšky prstů dotkl jejích rtů a vzápětí se dostavil pocit uspokojení, když viděl, jak se zachvěla touhou. Strávili spolu už dost času, ale noc byla stále mladá. „Ty nemáš kolem sebe jednu zeď, ale dvě, že jo?“ Jeho prsty klouzaly dolů po krku a níž, kde jemně kopírovaly křivku ňadra. „Co se bojíš, že bych viděl, kdybychom nechali rozsvíceno?“

      „Všechno,“ řekla prostě.

      „Jsi ráda paní situace,“ tipnul si. „A bojíš se mě – nebo takových, jako jsem já –, protože se mnou najednou ztrácíš kontrolu. Bojíš se, že uvidím tvé skutečné emoce. Že ti uvidím do duše.“

      Usmála se ještě víc. „Ty věříš na duši?“

      „Věřím na to, že až to budeme dělat podruhé, necháme rozsvíceno.“

      „To si o sobě hodně myslíš, když předpokládáš, že bude ještě jednou.“

      „No a proč ne? Neměl jsem pocit, že by se ti to nelíbilo. Nebo někam spěcháš?“

      Zaváhala. „Ne. Asi ne.“

      „Takže domluveno.“ Opřel se o čelo postele. „Dáme si vínko a pak při světle.“

      Tím si vysloužil bujarý smích. „Ale to světlo si budeš muset vybojovat.“

      „Rád.“

      „Myslím, že nevyhraješ.“

      Položil sklenici na noční stolek a naklonil se nad ni. „No tak si tě přivážu.“

      Zdálo se, že to ji pobavilo ještě víc – ale zároveň taky zaujalo. Zorničky měla rozšířené touhou a úplně tmavé. Uvědomil si, že by klidně mohla hned. „Tak si dej pozor, abys uvázal dobrý uzel.“

Str. 58 - 59