Podrobnosti projektu naleznete ZDE.
Autor: Carol Rifka Bruntová
Nakladatelství: Jota
Série: -
Rok vydání: 2012/2014
Úryvek: Během daňového období,
když museli naši do práce dřív, než přijel školní autobus, vždycky požádali
paní Schegnerovou odnaproti, aby na nás dohlédla z okna svého obývacího
pokoje. Devítiletá Greta tehdy čekávala na autobus a moji sedmiletou
maličkost objímala kolem ramen. I když jsme dobře věděly, že tu je paní
Schegnerová, měly jsme pocit, že jsme samy. Greta mě vždycky objala
a přitiskla k sobě. Někdy, když to trvalo hodně dlouho, než autobus
dorazil, nebo když sněžilo, Greta zpívala. Někdy zpívala nějakou dětskou
písničku, co jsme znaly z televize, jindy Going to Carolina z desky největších hitů Jamese Taylora, co
mají naši doma. Už tehdy měla dobrý hlas. Když zpívala, jako by byla někdo
jiný. Jako by se v ní ukrývala úplně odlišná Greta. Zpívala a pevně
mě objímala, dokud ze zatáčky nevyjel autobus. A pak mně (nebo snad sobě)
říkávala: „No vidíš, není to tak hrozný, že ne?“
Nevím,
jestli si na to Greta ještě pamatuje. Já ale ano. A když je na mě někdy až
neuvěřitelně hnusná, dokážu se na ni podívat a vzpomenout si, jaká bývala
tehdy.
Greta
na mě vteřinku upřeně koukala a snažila se působit nezúčastněně. Pokoušela
se předstírat, že je jí to úplně jedno. A pak si dala ruce v bok. „No
jo, to je drámo, June… Tak tví rodiče dělají někdy do noci… No a co. Tak
se s tím snad nějak srovnej, ne?“ Prudce se odvrátila a stála ke mně
zády až do chvíle, než k nám přikodrcal autobus.
Za
Finnem jsem s mámou byla ještě třikrát. Moc ráda bych se k němu
vypravila sama, tak jak jsem to dělávala dřív… aspoň jedinkrát. Přála jsem si,
abych si s ním mohla pořádně promluvit. Jenomže když jsem to navrhla mámě,
pokaždé jen řekla: „Třeba příště, ano, Junie?“ Ale otázka to vůbec nebyla. Máma
určovala, jak to bude. Začala jsem mít pocit, že mě a portrét využívá jako
omluvu, aby mohla být s Finnem. Nikdy dřív jsem neměla dojem, že by si byli
nějak moc blízcí, a možná že ji to začalo mrzet. Připadala jsem si jako
trojský kůň, s jehož pomocí tam máma může být. Nebylo to fér a za tím
vším se navíc skrýval (jako pohyblivý písek) fakt, že mnoho dalších návštěv už
neproběhne. Nemusely jsme to ani vyslovit nahlas, ale bylo zřejmé, že se obě
snažíme urvat si Finnovy poslední hodiny pro sebe.
V neděli,
která se nakonec stala poslední nedělí, kdy jsme k Finnovi jely, si Greta
u svého psacího stolu lakovala dvoubarevně nehty. Pěkně na přeskáčku:
jeden nehet fialovou, jeden černou, jeden fialovou a další černou. Seděla
jsem na kraji její neustlané postele a pozorovala jsem ji.
„Greto,
vždyť víš, že už to nebude trvat dlouho. Myslím, jakože s Finnem.“
Potřebovala
jsem se ujistit, že to chápe stejně, jako jsem to chápala já. Máma to
přirovnala k situaci, kdy si pustíte kazetu, která se nedá přetočit.
Jenomže při poslechu na ten fakt myslet nedokážete. Ponoříte se do hudby
a posloucháte a posloucháte, a než se nadějete, kazeta nečekaně
skončí.
„Jasně
že to chápu,“ pronesla. „Vím o tom, že je strejda Finn nemocnej, mnohem
dýl než ty.“
„A proč
s náma teda nejedeš?“
Greta
vrátila fialový i černý lak na malou dřevěnou poličku na kosmetiku. Pak si
z ní vzala lahvičku s temně rudým lakem a odšroubovala uzávěr. Opatrně
otřela štěteček o hrdlo lahvičky. Přitáhla si nohy k sobě
a začala si od malíčku lakovat nehty na nohou.
„Protože
ten obraz tak jako tak dodělá,“ odpověděla, aniž se obtěžovala na mě podívat.
„A navíc – ty stejně dobře jako já víš, že kdyby mohl, vůbec by mě na ten
obraz nenamaloval. Byla by tam jen jeho drahá Junie – jen ona jediná.“
„Finn
takovej není.“
„To
je šumák. Mně to je stejně jedno. Každým dnem se teď může ozvat telefon
a ty zjistíš, že je Finn mrtvej, a budeš si muset začít dělat starosti
se spoustou volných nedělí, co tě budou čekat. Co budeš pak dělat? No co? Už je
to všechno jedno. O jednu neděli víc nebo míň. Copak to nechápeš?!“
Neřekla
jsem nic. Greta vždycky ví, jak mě dostat do situace, kdy nemám slov.
Zašroubovala lahvičku a natáhla nohy s čerstvě nalakovanými nehty
před sebe. Pak se ke mně znovu obrátila. „No, co je?“ vypadlo z ní.
„Přestaň na mě zírat!“
Str. 21 - 23
Žádné komentáře:
Okomentovat