Úryvkové úterý (35) - Trojice

Podrobnosti o projektu naleznete ZDE.

Kniha: Trojice

Autor: Sarah Lotzová

Nakladatelství: Knižní klub

Série: -

Rok vydání: 2014

Úryvek: Další zaječení, tentokrát zní zblízka. Ještě nikdy nic takového neslyšela; je to obnažený, syrový, jen náznakem lidský a spíš zvířecí křik. Musí přestat, zhoršuje to bolesti v břiše, jako kdyby ten křik bezprostředně vyplýval z jejích vnitřností a při každém zasténání za ně zatahal. Ach Ježíši, děkuju ti, může pohnout pravou rukou a poposune ji nahoru, sáhne si na břicho, nahmátne cosi měkkého a mokrého, co je očividně špatně. Na tohle teď nebude myslet. Ježíši Kriste, potřebuje pomoc, potřebuje, aby jí sem někdo přišel pomoct, kdyby jen bývala poslechla Jima a zůstala doma s Ňafkou a zahnala z hlavy všechno to špatné o Rebě…

            Nech toho. Nesmí zpanikařit. Takhle to vždycky říkají – nepanikařit. Je živá. Měla by za to děkovat. Musí vstát a zjistit, kde je. Na sedadle už není, to ví jistě, leží na jakémsi mechovitém, měkkém povrchu. Napočítá raz, dva, tři, pokusí se s pomocí zdravé ruky překulit na bok, ale musí toho nechat, když jí celé tělo protne plamen bolestivé trýzně, ostré a nečekané jak elektrický šok. Bolest je nepředstavitelně prudká, Pam ani nedokáže uvěřit, že to je její bolest. Zůstane nehnutá a bolest naštěstí zvolna odplývá, zanechává za sebou jen hrozivou otupělost, ale na to teď taky nebude myslet.

            Zavře oči, otevře je. Zamrká, aby zřetelněji viděla. Opatrně se pokusí otočit hlavu doprava a tentokrát se jí to podaří bez té strašlivé útočné bolesti. Výborně. Matně oranžové světlo z pozadí rýsuje jen siluety, dá se ale rozeznat hustá skupinka stromů – jsou zvláštní a pokroucené, nedokáže poznat, jaký je to druh – a tamhle hned před nimi kus zkrouceného železa. Panebože, je to to letadlo? Je… vidí obdélníkové políčko okna. Cosi lupne, zasyčí, ozve se temný výbuch a celý výjev je najednou osvětlený jako ve dne. Oči se jí zamží, ale ona se dívá dál, neodvrátí pohled. Vidí okousaný okraj trupu, odťatého od ostatních částí – kde jsou? Seděla snad v tomhle? To je vyloučeno. To by nemohla přežít. Vypadá to jak obrovská rozbitá hračka, připomíná jí to pozemky kolem těch obytných přívěsů, kde dřív bydlela Jimova matka, byly poházené odpadky, kusy starých aut a rozbitými trojkolkami a Pam tam chodila nerada, i když na ni Jimova matka vždycky byla hodná… Vinou toho, jak leží, má omezené zorné pole a bez ohledu na ozývající se praskot natáhne krk a opře se lící o rameno. Křik znenadání přestane. Výborně. Nechce se topit v cizí bolesti a křiku.

            Počkat… Cosi se tamhle hýbe, hned u těch stromů. Tmavá skvrna – je to člověk – drobná postava, dítě? To dítě, co sedělo před ní? Zavalí ji hanba: ani na něj a jeho matku při pádu nepomyslela, myslela jen na sebe. To pak není divu, že se nedokázala modlit, vždyť co je to za křesťanku? Postavička jí vypadne ze zorného pole, ona už ale nemůže pohnout krkem ani o píď.

            Pokouší se otevřít ústa a zavolat, ale vypadá to, že neovládá čelist. Prosím vás. Ležím tady. Nemocnice. Sežeňte pomoc.

            Tlumený úder do týla. „Hek,“ vypraví ze sebe, „hek.“ Cosi se dotkne jejích vlasů, cítí, jak se jí po tvářích kutálejí slzy. Je v bezpečí: přišli ji zachránit.

            Šelestění běžících nohou. Neodcházejte. Nenechávejte mě tady.

            Najednou se jí bosé nohy zjeví před očima. Drobné, špinavé nohy, je tma, strašná tma, ale ty nohy vypadají jak popatlané černou kašovitou hmotou: bahnem? Krví?

            „Pomozte mi, pomozte mi, pomozte mi,“ to je ono, už mluví, hodná holka, jestli mluví, tak se z toho dostane, je jenom v šoku, jo, to je celé. „Pomozte mi.“

            Skloní se k ní obličej, je tak blízko, že na tvářích cítí šelest chlapcova dechu. Snaží se zaostřit. Jsou ty…? Ne, to je jen tím šerem. Jsou bílé, celé bílé, bez panenek. Kristepane, pomoz mi. V prsou se jí vzmáhá výkřik, valí se jí do hrdla, ale nedokáže ho ze sebe vypravit, ten výkřik ji zadusí. Obličej sebou trhne a zmizí. Plíce má ztěžklé, plné kapaliny. Dýchání ji bolí.

            Cosi zabliká úplně v pravém horním rohu zorného pole. Je to pořád to samé dítě? Jak se tam mohlo dostat tak rychle? Na něco ukazuje… Obrysy, tmavší než ty stromy kolem. Lidé. Zcela zjevně lidé. Přestože ta oranžová záře slábne, jasně vidí jejich obrysy. Vypadá to, že jich jsou stovky, a postupují k ní. Vynořují se zpoza stromů, těch zvláštních stromů, sukovitých a uzlovitých a zakroucených jak prsty.

            Kde mají nohy? Nemají nohy. Tohle je divné.

            Nejsou skuteční, nemůžou být skuteční. Nevidí jim do očí, místo obličejů mají inkoustově černé skvrny, které zůstávají ploché a bez pohybu, zatímco světlo za nimi zesílí a odumře. Jdou si pro ni: teď to ví.

            Strach odplývá pryč a nahrazuje ho jasné vědomí, že už nemá mnoho času. Je to, jako kdyby do ní vstoupila chladnokrevná, sebejistá Pam – nová Pam, taková, jaká vždycky chtěla být – a ujala se jejího potlučeného a umírajícího těla. Přenese ruku přes tu změť, kde kdysi měla žaludek, a zkouší nahmátnout ledvinku s doklady. Má ji tam, jen posunutou na bok. Zavře oči a soustředí se na rozepnutí zipu. Prsty má vlhké a kluzké, ale teď už se nevzdá.

            Dusot jí zaplní uši, tentokrát hlasitěji, seshora se snese světlo a tančí přes ni a kolem ní a ona rozeznává řadu rozpáraných sedadel, na jejichž kovových výztuhách se odráží ten svit, vidí střevíc na vysokém podpatku, který vypadá úplně nový. Čeká, jestli to světlo zarazí příchod zástupu, ale oni se k ní pořád blíží a na obličejích jim pořád nemůže rozeznat žádné podrobnosti. A kde je ten chlapec? Chtěla by mu poradit, ať k nim nechodí, protože ona ví, co chtějí, ach ano, přesně ví, co chtějí. Na to ale teď nemůže myslet, ne teď, když už je tak blízko. Zajede rukou do kabelky a výskne úlevou, když jí prsty přejedou po hladkém krytu telefonu. Opatrně, aby ho neupustila, přístroj vytáhne z kabelky a má přitom dost času žasnout nad tou panikou, kterou cítila, když si nedokázala vzpomenout, kam to dala. Přikáže paži přiložit jí telefon k obličeji. Co když nebude fungovat? Co když se rozbil?

            Nerozbil se, nedovolí, aby byl rozbitý, vítězně zakráká, když uslyší cinkavou da-ba-da-ba uvítací melodii. Už skoro u cíle… Pobouřeně stiskne rty, no něco takového, má displej celý zakrvavený. Soustředí poslední síly, prokliká se k aplikacím, sjede kurzorem na „nahrávání hlasu“. Dusot je teď už ohlušující, ale Pam ho přestane vnímat, stejně jako si nevšímá toho, že ji opustil zrak.

            Drží si telefon u úst a hovoří.

             

Str. 13 - 16