Úryvkové úterý (27) - Prachožrouti

Podrobnosti o projektu ZDE.

Kniha: Prachožrouti
Autor: Paolo Bacigalupi
Nakladatelství: Plus
Série: Prachožrouti 1
Rok vydání: 2010/2013

Úryvek: Zašklebil se. Proč je sakra tak chytrá? To je ta potíž s holkama, jako je Lenora. Jsou chytré, až to není hezké. „Jsme přece parta,“ prohlásil znovu, ale už vycítil, že to je k ničemu. Na to ji až moc dobře zná. Až moc dobře je zná všechny. Všichni hladověli. Všichni mluvili o tom, co by se stalo, kdyby udělali trefu jako Klikař. A tady náhoda jednu Lenoře přihrála. Taková možnost se nevyskytne jen tak. Lenora musí vsadit všechno. Je to její šance.

Prosím, modlil se. Prosím, ať je hodná jako Pima. Jako Pima a její máma. Ať není jako táta. Sudičky, prosím, nedovolte, aby byla jako táta.

Lenora jeho šeptané modlitby přerušila. „Pima řekla, ať tě dobře zajistím… jestli tě najdu.“

„Našla jsi mě.“

„Jo. Jasně že jo.“ Nějaké šustění. „Mám tu pro tebe jídlo a vodu.“

Nazelenalým šerem z její fosforové šmouhy na čele proletěl nějaký stín. Ta věc sletěla dolů, až to cáklo. Nailer tak tak že uviděl nějaké světlé předměty, jak plavou na hladině, a pak hned začaly klesat. Natáhl se po nich, ale snažil se i udržet stěny. Povedlo se mu chytit láhev s vodou, než stačila zmizet. Všechno ostatní už bylo pryč. A Lenora zase zmizela a kolem něj se uzavřela tma.

„To ti teda děkuju!“ zařval za ní. Do prázdna.

Neměl ani ponětí, jestli to Lenora opravdu nahlásí Pimě, anebo jestli si jenom pospíší zpátky a vytáhne ven měď, jestli se pevně nerozhodla zaujmout jeho místo a vymyslet nějaký způsob, jak by si přivlastnila všechnu ropu. Jisté bylo jen, že to nepoví Bapimu. Bapi by to prostě prohlásil za nález celé lehké party a nechal by si to sám.

To znamená, že je čekají ještě hodiny práce s mědí, při kterých se budou chystat na bouřku, a to zase znamená, že on bude muset ty hodiny čekat, i kdyby Pima věděla, že tu je a že potřebuje pomoc.

Jednou kluzkou rukou a zuby se Nailerovi povedlo otevřít plastovou láhev a napít se. Pořád se držel stěny, prvním douškem si pročistil ústa a zase vodu vyplivl, aby se zbavil ropy a jiného svinstva, a až pak se napil, pořádně a rychle, hltavě. Vděčně. Až do chvíle, kdy do sebe vodu nalil, ani netušil, jak hroznou má žízeň. Nenasytně spolykal celý zbytek, pak nechal prázdnou láhev plavat ve tmě. Pokud umře, tohle bude to poslední, co z něj zůstane na hladině.

Shora se k němu donesly nějaké škrábavé zvuky, vrzavé a praskavé.

„Lenoro?“

Zvuk ustal, pak se ozval znovu.

„No tak, Lenoro. Pomoz mi ven.“

Netušil, proč se namáhá. Už se přece rozhodla. Co se jí týkalo, jako už by byl mrtvola. Poslouchal, jak nahoře čile odtrhává zbytek mědi. Slábly mu prsty. Sudičky, jak je jenom unavený! Jestlipak i toho Jacksonovic kluka zradili lidi z vlastní party, napadlo ho. Co když toho prachožrouta našli až za rok právě proto? Třeba ho někdo nechal umřít schválně.

Ty neumřeš.

Jenže to si jen nalhával. Utopí se. Bez žebříku. Bez dveří…

Nailerovi se najednou rozbušilo srdce rychleji.

Str. 25-27