Knižní fantasy MaKa: Úryvkové úterý (26)

Podrobnosti o projektu ZDE.

Kniha: Danteho holka
Autor: Courtney Coleová
Nakladatelství: CooBoo
Série: -
Rok vydání: 2012/2014

Úryvek: Jak se tak rozhlížím, něco mi dojde. Najednou jsme úplně sami. Na téhle pláži není ani noha. Táhne se tu jako dlouhá stříbřitá stuha a já se otočím na Danteho. „Kde jsou všichni?“ zeptám se zvědavě. „Je tu krásně. Neměl by tu někdo surfovat nebo tak?“

„Tuhle pláž nepoužívají,“ oznámí mi. „Za tím korálovým útesem je moc žraloků. Na druhé straně ostrova jsou daleko lepší místa na surfování.“

Žraloci? Ztuhnu a Dante si všimne náhlého strachu, který se mi zračí ve tváři v důsledku toho, že jsem viděla Čelisti, když jsem byla ještě hodně malá. Vezme mě za ruku a nepustí, naše spojené paže jen tak volně visí mezi námi. Ten elektrizující pocit z jeho kůže na mojí mě úspěšně rozptýlí. „Neboj,“ ujišťuje mě. „Nikdy bych k tobě žádného žraloka nepustil. Dokud jsi se mnou tady v Cabeře, dávám ti svoje slovo, že se ti nic špatného nepřihodí.“

Ani ne dvě minuty po tom, co to slíbí, šlápnu na medúzu. Během pěti minut mi lýtko oteklo na pětinásobek svojí normální velikosti. Evidentně jsem opravdu silně alergická na medúzy. Ale vážně, jak jsem něco takového mohla vědět? Jsem z Kansasu, tohle opravdu zatím nebylo na mém seznamu životních zkušeností.

A teď vypadám, jako bych trpěla nějakou divnou odnoží elefantiázy. A ten nejkrásnější kluk na světě mě nese zpátky na lavičku. A já bych se nejradši propadla. Opravdu. Achmůjbože. Zastřelte mě. Okamžitě.

„Cítíš se dobře?“ zeptá se Dante a zní jen malinko zadýchaně, i když už mě nese déle než pět minut. Vážím padesát šest kilo. Nejsem žádné peříčko. Ale on se ani nezapotí. Působivé.

„Je mi skvěle. Až na tu nohu. Proč se ptáš?“

Ale jakmile ta slova vypustím z úst, cítím, jak mě zaplavuje vlna nevolnosti. Najednou se mi zvedne žaludek a mám neovla, datelnou potřebu se vyzvracet. V puse se mi nahromadí sliny a vím, že už tomu nezabráním.

„Postav mě na zem. Ach můj bože. Pusť mě.“ Zatnu mu nehty do předloktí a on mě rychle postaví. Padnu na všechny čtyři, a než se nad tím stihnu zamyslet, zvracím mu u nohou. Ne na ně, díky bohu, ale k nim.

Dávím, dokud nemám úplně prázdný žaludek. Má to příšernou, zářivě fuchsiovou barvu. I když už nemám co zvracet, dávím nasucho, dokud už se nezmůžu na nic jiného než jen ochable klečet v písku.

A teď už vážně chci umřít. Tady a teď.

Ani se nemůžu přimět podívat se na Danteho, ale když se mi pomalu vrátí schopnost normálně uvažovat, uvědomím si, že mi držel vlasy.

AchMůjBože. NechMěUmřít.

Str. 51 - 53