Strašidelné YA léto s Jotou

Další částí projektu Strašidelné YA léto s nakladatelstvím Jota, je mnou vybraná ukázka z knihy Ransoma Riggse - Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Doufám, že se Vám bude ukázka líbit. :-)

DRUHÁ ČÁST

Vtáhl jsem so sebe vítaný doušek vzduchu. Byli jsme šest metrů pod hladinou, uvnitř starého lodního vraku, a dýchali jsme.
Emma ukázala na dveře před námi, jen o trochu větší než černá díra v temnotách. Zavrtěl jsem hlavou. Nechci. Ale vzala mě za ruku, jako bych byl nějaké ustrašené děcko, a vedla mě k nim, trubku táhla s sebou. Propluli jsme dveřmi do naprosté tmy.
Chvíli jsme tam jen tak viseli a předávali si trubku. Bylo tu ticho, jediný zvuk vydávaly bubliny z vydechnutého vzduchu a záhadné dunění z hloubi nitra lodi, kusy rozlomeného trupu, do kterých naráží proud vody. Kdybych zavřel oči, nemohl bych vidět větší temnotu. Byli jsme jako astronauti plující vesmírem bez hvězd.
Pak se ale přihodilo něco ohromujícího a úžasného – jedna po druhé vycházely hvězdy, tu a tam zelený záblesk ve tmě. Myslel jsem si, že mám halucinace. Ale pak se jich rozsvítilo víc a ještě víc, dokud okolo nás nekroužila celá konstelace milionů zelenkavých blikajících hvězd, jež osvítily naše těla a odrážely se v našich maskách.
Emma vztáhla ruku a rychle mávla zápěstím, ale nevytvořila ohnivou kouli, její ruka zářila perleťovou modří. Zelené hvězdy se kolem ní spojily, svítily a vířily,
napodobovaly její pohyby jako hejno ryb, kterými také – jak jsem si uvědomil – byly.
Uchvácen tím divadlem ztratil jsem představu o čase. Strávili jsme tam dobu, která
mi připadala jako hodiny, i když to bylo pravděpodobně jen několik minut. Pak jsem
cítil, jak do mě Emma strčila, protáhli jsme se zpět dveřním otvorem, vzhůru po
žebříku, a když jsme se znova vynořili nad hladinu, první, co jsem spatřil, byl velký
plný pruh Mléčné dráhy namalovaný přes celou oblohu, a mě napadlo, že společně ty
ryby a hvězdy tvořily úplný systém, totožné části nějakého dávného a záhadného celku.
Vylezli jsme na trup lodi a sundali si masky. Chvíli jsme jen tak seděli, napolo ve
vodě, dotýkali se stehny, jakoby oněmělí.
„Co to bylo zač?“ zeptal jsem se konečně.
„Říkáme jim světloočky.“
„Nikdy předtím jsem žádnou neviděl.“
„Většina lidí je nikdy nespatří,“ řekla. „Skrývají se.“
„Jsou nádherné.“
„Ano.“
„A podivné.“
Emma se usmála. „Jsou i takové.“ A pak se mi její ruka vkradla na koleno a já jsem
ji tam nechal, protože to bylo hřejivé a příjemné v té studené vodě. Poslouchal jsem,
zda uslyším v hlavě hlas, který mě nabádá, abych ji nelíbal, ale umlkl.
A pak jsme se líbali. Naše dotýkající se rty a zvědavé jazyky a moje dlaň hladící její
dokonalé bledé líce nepřipustily žádné myšlenky na to, co je správné nebo ne, ani
vzpomínky na to, proč jsem sem za ní v prvé řadě přišel. Líbali jsme se a líbali
a najednou byl konec. Položila si ruku na mou hruď, zároveň něžně i pevně. „Musím se nadechnout, hlupáčku.“
Zasmál jsem se. „Dobrá.“
Vzala mě za ruce, podívala se na mě a já se podíval na ni. Bylo to skoro silnější než
líbání, pouhý pohled. A pak řekla: „Měl bys zůstat.“
„Zůstat,“ opakoval jsem.
„Tady. S námi.“
Realita pronikla jejími slovy a mrazivé kouzlo toho, co se mezi námi právě
odehrálo, zmizelo.
„Chci, ale myslím, že nemohu.“
„Proč ne?“
Přemýšlel jsem. To slunce, ty oslavy, přátelé… a ta stejnost, dokonale identické dny.
Člověku může být zle ze všeho, když je toho příliš mnoho, jako třeba těch luxusních
tretek, které si moje matka dopřává a které ji stejně rychle omrzí.
Ale Emma. Byla tu Emma. Možná není tak divné, co by mezi námi mohlo být. Možná
bych tu mohl chvíli zůstat a milovat ji a pak se vrátit domů. Ale ne. Než by nadešel čas
odchodu, bylo by už příliš pozdě. Byla jako siréna. Musím být silný.
„Ty chceš jeho, ne mě. Nemůžu ho nahradit.“
Odvrátila oči, zraněná. „To není důvod, proč bys tu měl zůstat. Ty sem patříš,
Jacobe.“
„Nepatřím. Nejsem jako vy.“
„Ale ano, jsi,“ trvala na svém.
„Nejsem. Jsem obyčejný, stejně jako můj dědeček.“
Emma zavrtěla odmítavě hlavou. „To si doopravdy myslíš?“
„Kdybych dokázal něco velkolepého jako ty, nemyslíš, že bych si toho všiml?“
„Neměla bych ti to říkat,“ pokračovala, „ale obyčejní lidé nedokáží procházet
časovou smyčkou.“
Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale moudrý jsem z toho nebyl. „Na mně není vůbec nic
zvláštního. Jsem ten nejprůměrnější člověk, jakého kdy potkáš.“
„O tom velmi pochybuji,“ odpověděla. „Abe měl vzácný a zvláštní talent, něco, co
skoro nikdo jiný nedokáže.“
Pak se mi podívala do očí a řekla: „Viděl netvory.“

Ransom Riggs - Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Katka

Četli jste

Část první - Seznámení s autorem a knihou