14. 7. 2014

Strašidelné YA léto s Jotou


V další části projektu Strašidelné YA léto s Jotou Vám přináším ukázku z knihy Asylum. Doufám, že se Vám mnou vybraná ukázka bude líbit. 


DRUHÁ ČÁST 

Dan vešel taky a vzápětí užasl nad tím, jak je její pokoj kouzelný. Zdi zdobila spousta jejích vlastnoručních dekorací. Byly tak barevné, vzrušující a svěží, že ho okamžitě udeřil do očí obrázek, který se mezi nimi vyjímal jako zvadlá růže v kytici. Dívka se skelným pohledem. Visela na zdi nad postelí, nakreslená přesně jako na té fotografii. Dan hleděl na ty prázdné oči a jizvu na holčiččině čele a nechápal, jak může Abby chtít, aby na ni shlíželo něco tak strašidelného, zatímco spí. Nedalo se na to dívat – a nedaly se od toho ani odtrhnout oči. „Omlouvám se za ten nepořádek,“ říkala Abby. Nevšimla si, co ho doopravdy rozrušilo. Shodila z postele své oblečení a ukázala Danovi i Jordanovi, aby se posadili. Pak vytáhla kancelářskou židli a přivezla ji po podlaze až těsně k nim. „A teď to vyklop, Jordane. Co je s tebou?“ Jordan se podíval jen na Abby. „Ale jenom… být takhle vynechaný… To mě ranilo,“ řekl pomalu. „Doma jsem měl jednoho kámoše. Blakea.“ Jordan při vyslovení jeho jména zadrhl, jako kdyby se dusil. „Všechno jsme dělali spolu, pořád, dokud jsem se mu před pár měsíci nepřiznal. I když nechápu, jak se mnou může někdo být a do pěti minut to nepoznat,“ dodal hořce. „Každopádně on se vyděsil. Ne že bychom se pohádali nebo něco. Prostě… zmizel. Jeden den jsme kámoši, v pohodě a tak, a druhý den se neozývá na mý textovky, ve škole mě ignoruje… Míjel mě na chodbách, jako bych byl průhlednej, jako kdybych neexistoval…, jako kdybych byl nějaký duch.“ Po jeho doznání nadlouho zavládlo ticho. Abby se podívala na Dana. „To od tebe není fér,“ zašeptala konečně. „My jsme nezmizeli. My tě neignorujeme. A promiň mi to, Jordane, vlastně nám oběma, ale když to mám říct upřímně…, byli jsme spolu… na rande.“ „Vy dva?“ „My dva?“ Dan a Jordan promluvili zároveň. Dan si odkašlal. „Chci říct, jo, my dva.“ „Ach. No to je prima…“ Jordan se hryzal zevnitř do tváře. Jako blahopřání to zrovna neznělo. „Ale příště ti zavoláme,“ řekla Abby a spěšně dodala: „Když s tebou budeme počítat a tak. Dobře?“ „Dobře,“ odpověděl jako malé dítě, které si nečekaně prosadilo svou, ale nechce přestat trucovat. „Abby…“ Dan už tu otázku nedokázal potlačovat. „Proč jsi namalovala ten obrázek?“ Abby sledovala jeho pohled až k podobizně holčičky, jako kdyby v první chvíli nevěděla, na co se jí ptá. „Já nevím, a proč ne?“ řekla. „Zdála se tak smutná, že jsem chtěla, aby se cítila v bezpečí. Tam dole v tý tmě a prachu vypadala hrozně opuštěně. Napadlo mě, že ji aspoň na chvíli dám někam, kde je víc světla.“ Zadívala se na kresbu. „Júú…, vůbec jsem nemyslela na to, jak je to strašidelný.“ Zarazila se. „Není to divný?“ „Je.“ Jordan odpověděl jako první. „Vážně? A ty si to myslíš taky, Dane?“ Teď si velmi pečlivě promysli, co jí řekneš… „Já jen… Tobě z toho neběhá mráz po zádech? Ona je totiž dost… zvláštní, to je vše.“ Jordan za jejími zády vztyčil oba palce a neslyšně řekl: „Dobrá práce.“ Abby se zarazila. „Je to, jako kdyby ke mně promlouvala. Jako kdyby mě potřebovala.“ „Neuraz se, Abby, ale tohle zní trochu ujetě,“ poznamenal Jordan. „Možná,“ odvětila a tiše se zasmála. „Asi i já jsem trochu ujetá. Ale to jsou kecy. Měli bychom něco podniknout, co říkáte? Vypadnout odsud… Někam si vyrazit! Co ty na to, Jordane? Můžeme ti to vynahradit?“ Abby s rozzářeným výrazem dodala: „Co kdybychom se zase mrkli do tý starý strašidelný kanceláře?“


„Já nevím…“ Jordan se prosebně podíval na Dana. „Posledně to bylo docela… divný…,“ zmlkl nejistě. Dan chtěl dát za pravdu Abby. Chtěl být na její straně a dokázat jí, že se na něj vždycky může spolehnout. Když si však vzpomněl na předchozí divné e-maily, re: pacient 361, a podíval se na tenhle obrázek, cítil, že těch strašidelností bylo na jeden večer docela dost. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc měl dojem, jako by ho do té kanceláře něco neviditelného táhlo. A právě se vrátil z prvního rande s Abby – teď fakt nebyla vhodná doba říct jí ne. „Můžeme to omrknout,“ pravil obezřele. „Tam dole nejspíš nic není, ale…“ „Přesně.“ Abby popadla Jordana za ruku. „Vždyť je to jen halda starých fotek. Není se čeho bát.“ „O to přece nejde,“ odsekl Jordan. „Mám jen zájem na tom, aby nás nevykopli. Aby mě nevykopli! Vždyť tady ani nemám bejt. Kdyby se to domákli rodiče, byl by to totální průser.“ „Klid, vážení. Určitě se spolu všichni shodneme, že se dá podniknout i něco jinýho.“ Dan se rozhodl být neutrální a zmírnit napětí v pokoji. Navíc to někdy později může prozkoumat na vlastní pěst. „Ale to jsou dva proti jednomu – Dan a já to chceme jít omrknout, že jo, Dane?“ naléhala Abby. „To jo, ale –“ „Chci říct, že tam dole by mohla být nápověda k těm e-mailům, který ti píše ten záhadný duch –“ „Cože?“ Jordan najednou ožil a otočil se k Danovi. „Jaký e-maily?“ zeptal se s přísným pohledem. „Hele, ještě jsem se nerozhodl, jestli chci tu informaci šířit dál.“ „Ale pozor, že by první roztržka mezi milenci? A kvůli duchovi? O co přesně jsem přišel?“ Jordan se opřel na posteli a poklepal na místo vedle sebe. Dan i Abby zůstali stát. „Dan dostal divný e-mail, ale když si ho chtěl přečíst, zmizel. Je to z lékařskýho oboru, zpráva o pacientovi nebo něco takovýho.“ Dan se naježil. „Třeba je to datový duch,“ prohlásil Jordan. „Co je to datový duch?“ zeptal se Dan. „Je to vlastně takový fragment lidskýho vědomí, který uvízne v technickým zařízení, když se dotyčný odebere na onen svět…, kousek duše, která se snaží navázat kontakt, než zmizí na dobro. Může komunikovat, ale jenom chvíli, než začne blbnout a podlíhat rozkladu.“ Danovi přejel mráz po zádech. Znělo to logicky. Třeba není až takový blázen… Na druhé straně se příliš neuklidnil při představě, že by mu opravdu psal e-maily nějaký duch. „Ono to fakt existuje? Jak to, že jsem o tom ještě neslyšel?“ „Ale ne, není to reálný,“ smál se Jordan a mávnutím ruky svůj výklad odbyl. „Aspoň si to nemyslím. Viděl jsem to v jedný epizodě z Doktora Who. Ale tohle se tomu dost podobá, že?“ „To jo,“ přisvědčila Abby. „Jenže Dan podle mě hledal vysvětlení, který je míň sci-fi. A pokud je to něco reálnýho, jak on chce, pak to nejspíš najde tam dole, nemyslíte?“ Jordan neklidně pocházel kolem. Vylovil z kapsy kostku a přehazoval si ji mezi dlaněmi. Abby se natáhla, kostku chytila a sevřela ji v dlani. „Říkal jsi, že je to z lékařskýho oboru, viď, Dane? Třeba je tam dole něco, co vychází ze záhrobí nebo, já nevím, vysílá psychický mozkový vlny, abys začal trojčit.“ Zavládlo ticho. Všichni usilovně přemýšleli. Nakonec Jordan řekl: „Dane, pokud se tady děje něco nevysvětlitelnýho, proč bys do toho měl strkat nos? Teda ne že bych tomu věřil, ale neměl bys spící příšery nechat v klidu spát? Co tam chceš vůbec najít?“ Dan pokrčil rameny. Ze změny Jordanova tónu poznal, že s Abby vyhráli. Jordan s nimi dolů půjde, i když si to nepřeje. „Mám takový pocit, že se to dozvím, až to uvidím.“ 


Madeleine Rouxová - Asylum 


Katka




Četli jste: 
První část - Seznámení s autorkou a knihou

6 komentářů:

  1. Zajímavá ukázka, takhle je to formátově i v knize v jednom odstavci, protože je to takové trošku nepřehledné? :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Není, ale jak to kopíruji z formátu pro čtečku, je s textem trochu problém.. Pro příště s tím zkusím ještě něco udělat ;-)

      Smazat
    2. Určitě zkus, myslím, že to někoho může odradit, aspoň pár odstavců udělat a bude to dobré :)

      Smazat
    3. Jo jo, zkusím to, ono jak se to převede z html do normálu, tak se zruší veškeré formátování grrrrrrrrr..

      Smazat
    4. Teď na to koukám, že to znělo ošklivě, to jsem nemyslela, jen že se to hůř čte, ne jako kritiku Katko! :)

      Smazat
    5. Ne, já jsem ráda, že jsi to napsala :-).. Už se mi povedlo na to vyzrát a úryvky už jsou přesnou kopií :-)

      Smazat