Střípky minulosti - 9. kapitola

- Střípky minulosti -

Megan Smith, lidská dívka, která má děsivou a bolestnou zkušenost ze svého dětství a která ji dožene i v dospívání.

Jejím největším přáním, bylo utéct a ukrýt se před svým pronásledovatelem, jimž byl její největší nepřítel Dominik DeLuca, který v té době byl shodou okolností vůdce obrovského

upířího klanu.

Markus a Dominik DeLucovi, byli bratři a přesto synové dvou otců, jednoho člověka a jednoho upíra.

Po vzájemném boji Markus svého bratra vyhnal z pozice vůdce klanu a nastoupil zpět na své místo.

Jeho prioritou se stala ochrana Megan Smith, do které se zamiloval.

Podaří se mu ochránit Megan a její spolubydlící a přítelkyni Daru, nebo padne do léčky Dominika, který se nechce Megan vzdát a touží po pomstě…

Dara zabouchla dveře, jak nejrychleji mohla. Nebylo jí to nic platné, upíří rychlosti se nevyrovná.

 „Ale, copak Ptáčátko, máš jako ochránkyni blondgirl?“ Řekl, když vešel dovnitř, šel ke mně stále blíž. Dara mu skočila na záda a začala ho mlátit hlava nehlava. Pokud bych mohla vidět moment překvapení v jeho tváři ještě jednou, když to udělala, zaplatila bych zlatem. Házela sebou i s ním na všechny strany. Upír se jí snažil setřást, ale moc dobře jsem věděla, že nemůže použít své upíří síly a soudě podle jeho zničeného účesu, on si to uvědomuje také.

Posadila jsem se na židli u velkého mahagonového stolu a přemýšlela, jestli vydrží tuhle šarvátku. Když si mě konečně oba dva všimli, tak přestali.

 „Co je? Proč se nebráníš? Kde máš všechny zbraně a ten tvůj výcvik. Dělej něco!“ Křičela na mě má kamarádka.

„Daro, slez z něj!“ Snad rázný tón mého hlasu, napomohl, že mě poslechla.

„Pobavil ses?“ Upír se na mě podíval a přistupoval stále blíž. „Víš, že dobrému boji se nic nevyrovná. Tahle kráska má něco do sebe. Ještě chvíli by mě tahala za mé pečlivě vypěstěné vlasy a praštil bych s ní o zem.“ Podívala jsem se na Daru a zakroutila hlavou, pochopila, že má zůstat tam, kde je.

„Moc dobře vím, že ses ho bál a vsadím obnošený kalhotky, že se bojíš Marcuse ještě víc.“ Už byl na dosah.

 „Ale copak, ptáčátko? S pánem se ti nelíbí, že mi nabízíš své prádlo? „Vyskočila jsem ze židle tak rychle, až se převrátila. Vůbec to nečekal. Takže když zjistil, že má mou dýku v břiše, vykoulil oči a ztuhl na místě.

 „Ještě jednou mi řekneš ptáčátko a přísahám při jménu své matky, že ti tu dýku příště vrazím do tvého shnilého srdce.“ Na důraz své výhružky jsem dýkou pootočila. Teď už s vražedným pohledem kývl na souhlas.

„Dobře. Když jsme si to tak pěkně vyjasnili, tak bych vás ráda představila. Tohle je Dara – má kamarádka a ochránkyně v jednom. Ublížíš jí – ublížím já tobě a víš moc dobře, že to umím. Daro, tohle je Angel, Marcusova Pravá ruka. Jeho minulé povolání… Dominikova Pravá ruka.“

Dara zalapala po dechu a nechápavě nás pozorovala.

 „Tenhle magor, že je pravá ruka Marcuse? Je normální?!“ Angel její urážku přešel s úsměvem a dýkou stále v hrudi jí odpověděl.

„Ano, jsem. Náš pán rád sbírá odpadky po svém bratrovi.“ Než jsem stihla dýkou znovu pootočit, zazvonil Angelovi v kapse telefon.

 Vytáhla jsem ho z jeho bundy a na displeji si přečetla „Marcus“. Nechala jsem ho třikrát zazvonit. To proto, že Pánům se musí telefon zvednout hned. Dvě zvonění znamená, nemám čas, tři zvonění polib mi prdel, čtyři a víc je už problém velkého kalibru. Nemám čas, a polib mi prdel, se svým Vůdcům neříká. Angel se napjal a telefon hltal pohledem… s dýkou, kterou jsem mu drtila vnitřnosti, toho moc nesvedl. Já ano, trošku to našemu řeckýmu bojovníkovi zavaříme.

„Haló. Jsi to ty, lásko?“ Jen ať slyší, že Marcus mi patří a já jemu. Možná, že to pošle dál, možná se to přes něj dostane až k Dominikovi. Marcus možná jo, ale já v žádném případě tomuhle šmejdovi nevěřím.

„Meg? Kde je Angel? Stalo se něco?“ Hlas měl napjatý a plný strachu.

„Hned ti ho dám, měli jsme jen menší nehodu.“ Upír s dýkou v hrudi zakroutil hlavou, jakoby se snažil probudit, asi si myslel, že se mu to jen zdá.

Do vážně nepříjemné situace ho dostane holka, ještě ke všemu lidská. Moc příjemný pohled to byl.

„Můj pane?“ Držela jsem telefon Angelovi u ucha s druhou rukou dýku stále v něm.

„Ano Pane… ne Pane. Jen taková menší potyčka, nic se jim nestalo. Řekl bych, že se obáváte zbytečně. Stojím v jejich apartmánu a mám dýku vraženou nebezpečně blízko srdce.“

 Na chvíli se odmlčí a já slyším Marcusův smích.

„Ne pane, ještě mi nedaly příležitost. Daru,“ která k němu rychle vzhlédne s podivem, že si její jméno pamatuje, „jsem musel setřásat ze svých zad a tvoji přítelkyni bych k nim nerad pouštěl. Myslím, že teď je heslo už zbytečné. Ano Pane, vrátíme se co nejdřív. Účet je zaplacen, ale jak vidím ten vysátý minibar, musím se na recepci stavit ještě jednou. Ano, hned jsme tam.“

Dara dělala, že něco dělá a já mu vrátila telefon zpátky do kapsy. „Musíme se vrátit, Pán si vás žádá.“ Čekal, zda mu to dovolím a vytáhnu mu dýku. Se silným odporem jsem to udělala. Ustoupil o krok zpět.

 „Sbalte si věci, jedeme do našeho království.“

Balení nebylo složité, naházela jsem těch pár věcí, které jsem ráno rozházela po pokoji, a mohli jsme vyrazit.

Šel vratkým krokem, očividně se mu rána ještě úplně nezahojila. Vedl nás k autu, které bylo úplně stejné jako Marcusovo. Taky po něm vonělo, takže bylo určitě jeho.

Posadil mě na místo spolujezdce a Daře otevře dveře vzadu. Tašku hodil do kufru a dal portýrovi, který auto přivezl, tučné spropitné. Cesta nebyla dlouhá, celou dobu jsem přemýšlela a řekla bych, že Dara taky – co nás čeká, uvidím svého otce ještě dnes, je v pořádku? Co udělá Marcus, až budu na jeho území? Ticho prolomil Angel, divila jsem se, že ne Dara.

„Chcete hudbu?“ Pustil přehrávač, kde hrála Abba. Tři, dva… „To si děláš legraci?“ Dara nezklamala.

„Tohle posloucháš? A nesváděj to na Marcuse. Ráno mi řekl, že si pouští pouze rádio.“ On se styděl? Tváře mu hořely červení, no tak dnes mě už vážně nedokáže nic překvapit.

 „Ano, tohle poslouchám, jestli se ti to nelíbí, vystup si, jak je libo.“ To neměl říkat, je vidět, že tu svéhlavou holku nezná. Otevřela dveře za jízdy.

 „Tak čau.“ Pak se seběhlo víc věcí naráz. Skřípaly brzdy, moje hlava byla celá, naštěstí jsem tentokrát měla pás, auto zastavilo u kraje a Angel chytl Daru právě včas, než jí zpětný náraz brzd odhodil až někam do kufru.

 „Ježiši Kriste, ženská, ty nejsi normální. Co kdyby se ti něco stalo?“ V klidu jsem vystoupila z vozu.

 „Pak by ses zpovídal svému Vůdci, proč jsi nedokázal splnit, tak banální úkol, jako přivézt do sídla dvě lidské dívky, že?“ Mrkla jsem na svou kamarádku a nastoupila zpět na své místo. Angel jí stále třímal v náručí, zakroutil hlavou a hodil Daru zpět do vozu. Když si nasedl a vydal opět na cestu, zapnul dětskou pojistku. Dara si odfrkla a celou cestu už mlčela. Když jsme dojeli na místo, spadla mi čelist.

„Páni, tak tohle jsem viděla jenom na pohlednicích. Ono to taky existuje?“ Angel se spokojeně usmál, že Daru dostal do kolen a šel do kufru pro mou tašku. Dům, ne to nebyl dům – to byl zámek. Byl obrovský. Cesta k sídlu byla dlážděná a zahrada se rozprostírala kolem celého panství.

 Zámek měl originální fasádu s červených cihel, střecha byla černá. Okna byla také černá a odtažená. Venku se setmělo, tak byli obyvatelé sídla v bezpečí před paprsky slunce. Umělé světlo z celého domu házelo na příjezdovou cestu hravé stíny. Ještě tu chybí fontána a přišla bych si, jak z nějakého francouzského filmu. Vystoupili jsme a pomalu šli ke vchodu. Dara se ke mně tiskla a zhluboka dýchala. Zastavili jsme se u hlavních dveří, kde Angel už ale zaklepat nestihl. Dveře se prudce rozletěly a já zjistila, že jsem v objetí. V otcově objetí.