Yoli - Projekt Cena nevinnosti (3)

A je to tu! S dovolením nakladatelství Yoli, jsme si pro Vás připravily úžasnou ukázku z knihy Cena nevinnosti. Vybíraly jsme pečlivě, věřím, že se bude líbit a o knize si utvoříte svůj obrázek. Pokud ještě mohu něco prozradit tak to, že u této scény jsem se vážně bála a ne poprvé. Takže přeji příjemné čtení a zároveň poprosím o vaše ohlasy, jsem vážně zvědavá, zda se Vám úryvek líbí.

Den třetí

Jen naši čtenáři si můžou exkluzivně vychutnat ukázku z knihy, dříve než vyšla na světlo knižního světa.

š   ›

            Když byla většina jídla snědená a číšníci odešli, pustili jsme hudbu. Lilla samozřejmě byla jedna z prvních, kdo se vrhl doprostřed místnosti a začal tančit. Popadla nejbližšího chlápka a začala s ním poskakovat. Lilla tančí stejně, jako dělá všechno ostatní – energicky – a zabrala víc prostoru, než by si člověk dokázal představit.

            Anna se na mě usmála přes sál. Dopil jsem pivo, pak jsem si vzal další láhev a šel za ní.

            „Myslím, že můžeme oficiálně prohlásit, že ten večírek se povedl,“ poznamenal jsem.

            Stáli jsme tam bok po boku v přátelském mlčení a dívali se kolem. Cítil jsem se dobře, trochu povznesený tím děním i alkoholem, až jsem uviděl, že si Patrick razí cestu doprostřed parketu. Vrhnul se na Lillu jako vyhladovělý medvěd na talíř jídla. Pevně ji sevřel, přitiskl slabiny na její a pustil se do vlastní ošklivé verze hříšného tance. Přesto přitom dokázal očima prohledávat okolí, zaostřit na mě a vrhnout na mě jeden z těch samolibých úsměšků. Ten idiot. Ani neví, jak se má dobře. Kdybych já objímal Lillu, neobtěžoval bych se s tím, abych se na něj culil. Kdybych měl Lillu, na Patrickovi by mi nezáleželo.

            Popadl jsem Annu za ruku a odvlekl ji do teplé skrumáže těl. Neptal jsem se jí. Nemyslel jsem. Něco jsem se pokoušel dokázat – jestli Patrickovi, Lille, nebo sám sobě, těžko říct – a nejspíš nebylo úplně fér využít Annu ke svým pochybným účelům. Ale nevzpírala se ani si nestěžovala a nakonec na tom nezáleželo, protože když jsem s ní tančil, jednu její ruku volně ve své, úplně jsem zapomněl na Lillu i na Patricka. Ani jsem se o to nemusel snažit.

            Anna tančila se zavřenýma očima, na tváři mírný úsměv. Nebyla žádná skvělá, nápadná, předvádějící se tanečnice jako Lilla, nezabírala spoustu místa ani se nedožadovala diváků, ale pohybovala se v naprostém souladu s hudbou. Jako by všechna ta nervozita, která ji jindy obklopovala jako temný mrak, byla odvátá hudbou, samým aktem tance, a ona se změnila v něco zářivějšího, slunnějšího. Nezůstalo ani památky po té vylekané, rozpačité dívce, na kterou jsem byl zvyklý. Právě teď z ní bylo úplně jiné děvče a ke všemu pořádně sexy.

            Pozoroval jsem její tvář, uvědomoval jsem si skutečnost, že se její prsty dotýkají mých, že tančíme těsně u sebe. Cítil jsem vůni jejích vlasů, její parfém. Světla se jí odrážela na tvářích, skoro to vypadalo, jako by její pleť zářila. Byla tak bledá a působila tak čistě. A když otevřela oči a uviděla, že se na ni dívám, neuhnula plaše pohledem, ani nezrozpačitěla. Upírala oči do mých, vzala mě i za druhou ruku a potom se usmála tak, že to ve mně vyvolalo vzpomínku na tu fotografii v komoře. Sexy a sebevědomá. Troufalá. Její úsměv mi krátce připomněl Lillu – moje posedlost zjevně ještě tak docela nepolevuje – a já jsem se podivil, proč jsem si vlastně Anny ještě nevšiml. Proč jsem si jí nevšiml takhle.

            Zůstávali jsme tak jednu skladbu za druhou. Občas nás ostatní přimáčkli blíž k sobě, takže jsem vnímal jemný tlak jejího těla, a bylo snadné a přirozené dotýkat se jí, položit jí ruku na bok, na rameno, na paži, podržet její dlaň, a když zvedla hlavu, aby mi něco řekla, cítil jsem na uchu její teplý dech. Nedíval jsem se po Patrickovi a Lille, nevěděl jsem, kde jsou, ani co dělají. Nemohlo mi na nich záležet míň.

            „Mám žízeň,“ prohodila Anna konečně, takže jsme se přesunuli ke stěně sálu, abychom si vzali pivo.

            „Nechceš jít ven?“ zeptal jsem se. „Možná tam bude chladněji.“

            Také jsem si myslel, že tam bude víc klid, že třeba budeme mít možnost si popovídat. Neměl jsem nic určitého na mysli, ale ještě nikdy jsem neviděl Annu tak otevřenou a uvolněnou, takže mi to připadalo jako vhodná příležitost, i když jsem si nebyl tak úplně jistý, k čemu. Možná se sblížit, spřátelit se.

            Ale lidi už se začali trousit po domě, párovat se, unikat z hlučného a dusného plesového sálu.

            V hale pokuřovala skupinka dívek, bezstarostně odklepávaly popel na podlahu a plnily prostor pachem cigaret.

            Už jsem se nadechoval, že jim něco řeknu, pošlu je s tím ven, ale Anna mě zatahala za ruku.

            „Nedělej si s tím starosti,“ zašeptala. „To je jedno.“

            Kuchyň byla narvaná. Hlouček lidí tu hrál opileckou hru, při níž jeden chlápek ležel na stole a nad ním stála dívka a lila mu šampaňské do otevřených úst. Chvíli jsme tam stáli a dívali se, až se chlapík zakuckal, posadil se a prskal šampaňské kolem sebe.

            Podíval jsem se na Annu.

            „Přestaň se děsit,“ uklidňovala mě. „To je večírek. Zítra to všechno uklidíme.“

                              š   ›
                         
       Když jsem si všimnul, že jsou venku Fiona s Marcusem, chtěl jsem se otočit a vrátit se dovnitř, ale zahlédli nás, než jsem měl tu možnost.

            „Skvělý večírek, vy dva,“ prohodil Marcus, když jsme se k nim blížili. „Zrovna jsme si s Fionou říkali, jak je pěkné vidět tenhle dům zase plný lidí.“

            Chvíli jsme tam stáli, popíjeli a klábosili o cateringu a počasí. Fiona toho moc nenamluvila, ale všiml jsem si, že pozoruje Annu i mě, a napadlo mě, co si asi myslí, kolik toho viděla. Měl jsem Marcuse i Fionu rád, ale byla tam spousta lidí, se kterými bych byl raději a právě jsem se chystal navrhnout, abychom se všichni vrátili dovnitř, když ven vyšla Lilla s několika dalšími lidmi.

            „Timmy!“ Vrhla se ke mně, objala mě kolem pasu. „Tady jsi.“

            V černých kozačkách a krátké sukni vypadala úchvatně, všiml jsem si, jak se na ni Marcus dívá.

            „Nepředstavíš mě svým přátelům?“ Oplatila Marcusovi pohled, oči jí zasvítily zvědavostí.

            Když jsem je představil, vzala ho za ruku a chvíli podržela.

            Marcus?“ opakovala. „To je ale pěkné jméno. Jedno z mých nejoblíbenějších.“

            „Děkuju,“ usmál se.

            „Zní tak nějak důstojně.“ Konečně pustila jeho ruku. „Vážně ti sedí.“

            „Kde je Patrick?“ zeptal jsem se.

            „Ale, už odešel,“ odpověděla a přezíravě mávla rukou. Obrátila se zase k Marcusovi.

            Nemohl jsem si pomoct, obrátil jsem nad jejím flirtováním oči v sloup, ale aspoň udržovala konverzaci v chodu. Klábosila a brzy se kolem nás vytvořil větší hlouček lidí, kteří už mluvili o závažnějších věcech. Sex, surfování, politika, peníze. Lilla byla hlasitá a otevřená a zábavná, a já jsem si všiml, že Marcus z ní nespouští oči. Napadlo mě, že bych ho měl varovat, naznačit mu, že je zadaná, ale pak jsem usoudil, že mi po tom nic není. Ať se o sebe postará sám.

            Anna seděla vedle Fiony, tiše si spolu povídaly, nakláněly se k sobě. Anna byla dnes večer tak úplně jiná – uvolněná a spokojená, nežmoulala si nervózně ruce, neupírala oči k zemi – že bylo opravdu těžké ty dvě verze sladit. Těžko uvěřit, že je to stejný člověk.

            Netrvalo dlouho a zahrada byla skoro stejně plná a hlučná, jako byl předtím plesový sál, takže se konverzace rozpadla do různých skupinek. Na chvíli jsem se zastavil s Richem a několika starými kamarády ze školy, smáli jsme se z plna hrdla, když jsme se předháněli v připomínání těch největších pitomostí, které jsme kdy prováděli.

            V jednu chvíli Rich předváděl našeho příliš nadšeného učitele tělocviku, což vyžadovalo spoustu energických dřepů a hlasitého hekání a funění. Když vyskočil z jednoho zvlášť hlubokého podřepu, vrazil mi ramenem do lokte a polil mi tričko pivem.

            „Sakra,“ zavrčel jsem a odtahoval si mokrou látku od těla.

            „Promiň, kámo.“ Napřímil se a zasmál se.

            Podal jsem mu prázdnou sklenici. „Radši mi dones jiný,“ přikázal jsem mu a zamířil nahoru pro jiné tričko.

            Nahoře jsem rozsvítil ve svém pokoji a vykročil k šatníku, když jsem koutkem oka zaznamenal pohyb a obrátil se, abych se podíval na postel. Chvilku mu trvalo, než jsem si uvědomil, na co se dívám.

            Pavouci.

Cena nevinnosti

Četli jste

Seznámení s knihou a spisovatelkou

Rozhovor s redaktorem knihy Cena nevinosti

Již brzy

Recenze na knihu Cena nevinnosti

Soutěž o záložky a knihy

Knihu Cena nevinnosti si můžete předobjednat zde

Vydalo nakladatelství Yoli

Mája