22. 6. 2014

Jota: Julianna Baggottová - Čistý (2)


Dnes jsem si pro Vás připravila úryvek z knihy Čistý. Nebylo to zrovna nic snadného, protože vybrat kousek textu, který by nevyžadoval znalost předchozího děje, se tady jen tak nenajde, ale nakonec se přeci jen zadařilo. Doufám, že Vás úryvek na knihu aspoň trochu naláká, já knihu právě čtu a mohu říct, že je to vážně něco úžasného. Moc děkuji nakladatelství Jota za možnost vzniku projektu Čistý.
  
DEN DRUHÝ

A pak za sebou Pressia uslyšela Mikelův křik: „Potvor! Potvor!“ Obrátila se a uviděla vlčího potvora, v tomhle případě víc zvíře než člověka. Tělo měl porostlé srstí, ale kolem žeber vrostlé kousky skla. Trochu pajdavě běžel po všech čtyřech, až se zastavil a zvedl na zadních skoro do výšky dospělého muže. Z tlap mu trčely drápy, ale scházel mu čumák — namísto toho měl růžový, skoro hladký lidský obličej s protáhlou, úzkou čelistí a dlouhými tesáky. Žebra se mu rychle zvedala a klesala. Přes hruď se táhl řetěz uvízlý v kůži. Mikel se vyhoupl na ten svůj sud a odtud se vyškrábal na plechovou střechu. Ty blíženky ve dveřích couvly dovnitř a zatarasily dveře dřevěnou deskou. Na ztracené dítě, které pořád ještě docela samo běželo ulicí, dokonce ani nezavolaly. Pressia věděla, že potvor půjde napřed po tom dítěti. Je menší než Pressia, dokonalý cíl. Mohl by ovšem zaútočit na oba. Na to je určitě velký dost. Pevně sevřela svůj vak a rozběhla se jako o závod, lokty jí ostře poskakovaly nahoru dolů, nohy se svižně odrážely od země. Běžela rychle, vždycky měla lehké nohy. Třeba je tak rychlá po tátovi, tom zadákovi. Boty měla na šlapkách prošoupané, takže cítila skrz tenké ponožky zem pod sebou. Protože už bylo tržiště zavřené, ulice působila cize. Potvor vyrazil přískoky za ní. Spolu s tím malým klukem teď byli jediní dva široko daleko. Chlapec nejspíš poznal, že se něco změnilo, vycítil nebezpečí ve vzduchu. Obrátil se a oči se mu rozšířily strachem. Zakopl, a jak byl celý vyděšený, nedokázal vstát. Když se k němu teď přiblížila, všimla si popáleniny v obličeji kolem jednoho oka, které zářilo bělavou modří, jako mramor. Pressia se rozběhla k němu. „Jdeme!“ vykřikla, popadla ho v podpaží a zvedla si ho na ramena. Protože měla jen jednu zdravou ruku, kterou si ho mohla přidržovat, potřebovala chlapcovu pomoc. „Drž se pevně!“ nařídila mu. Zoufale se rozhlížela všemi směry a hledala něco, na co by mohli vyšplhat. Potvor za jejich zády se blížil. Po obou stranách měla jen sutiny, ale kus před sebou spatřila budovu, která se zřítila pouze zčásti. Její kovové dveře byly opatřené mříží — nejspíš šlo o vchod do nějakého obchodu, který měl kdysi prosklené průčelí stejně jako jejich holičství. Vzpomněla si na dědečkova slova, že tam dřív bývala zastavárna. Vysvětloval jí, že tyhle lidi vyloupili jako první, protože tam měli zbraně a zlato, i když zlato brzy úplně ztratilo cenu. Dveře zůstaly maličko pootevřené. Kluk teď vřískal, hlasitě a pronikavě, a byl těžší, než čekala. Rukama ji pevně svíral kolem krku, až skoro nemohla dýchat. Potvor už byl tak blízko, že slyšela jeho těžké supění. Doběhla ke dveřím s kovovou mříží, zprudka je otevřela, s dítětem pořád na zádech se obrátila a zase je za sebou zabouchla. Dveře se automaticky zamkly. Ocitli se v malé holé místnosti, jen na podlaze se rozkládalo pár dek. Zakryla chlapcova ječící ústa dlaní. „Ticho,“ nařídila mu, „buď sakra zticha!“ a zacouvala k protější zdi. Posadila se s chlapcem na klíně do potemnělého kouta místnosti. Potvor byl v mžiku u dveří, štěkal a dobýval se drápy skrz mříže. Navzdory lidské tváři a očím neměl ruce a nedokázal mluvit. Dveře hlučně rachotily. Otráveně si přidřepl a zavyl. A pak obrátil hlavu a zavětřil ve vzduchu. Něco konečně odpoutalo jeho pozornost a on odběhl pryč. Chlapec kousl Pressii ze všech sil do ruky. „Auvajs!“ vykřikla a třela si dlaň o kalhoty. „Za co to bylo?“ Chlapec se na ni vystrašeně podíval, jako by ho to také překvapilo. „Tak trochu jsem čekala spíš poděkování,“ řekla. Z opačné strany místnosti se ozvalo hlasité bouchnutí. 
Pressia vyjekla a obrátila se. Chlapec se tím směrem podíval taky. S třeskem se otevřely padací dveře a z místnosti pod nimi vykoukla hlava a ramena nějakého mladíka. Měl zcuchané vlasy a tmavé, vážné oči. Byl o něco málo starší než Pressia. „Přišli jste na schůzku?“ zeptal se. Kluk se znovu rozječel, jako by snad ani nic jiného neuměl. Žádný div, že na něj ta žena křičela, aby sklapl, pomyslela si Pressia. Je to malý vřískal. A pak se rozběhl k těm zamřížovaným dveřím. „Neopovažuj se ven!“ vykřikla Pressia. Jenže kluk byl hrozně rychlý. Otevřel dveře, vystřelil ven a v mžiku byl pryč. „Kdo to byl?“ zeptal se ten mladík. „Já vlastně ani nevím,“ odpověděla Pressia a zvedla se. Teď si teprve všimla, že mladík stojí na rozviklaném skládacím žebříku, který se táhl do suterénu. Dole byla místnost plná lidí. „Já tě znám,“ řekl. „Jsi vnučka toho felčara.“ Všimla si dvou jizev, které se mu táhly po straně tváře, možná je zašíval její děda. Poznala, že stehy nejsou moc staré, jenom asi rok nebo dva. „Já si nevzpomínám, že bysme se seznámili.“ „Neseznámili jsme se,“ odpověděl. „A navíc jsem byl tehdy dost potlučenej.“ Ukázal si na obličej. „Možná jsi mě ani nepoznala. Ale vzpomínám si, že jsem tě tam viděl.“ Díval se na ni způsobem, který jí vháněl ruměnec do tváří. Možná na něm bylo něco povědomého, snad ten temný lesk v jeho očích. Líbila se jí jeho tvář, tvář přeživšího, ostrá čelist, dlouhé a zubaté jizvy. Ty jeho oči — bylo na nich něco, že vypadal zároveň naštvaně i mile. „Přišla jsi sem teda na schůzku? Hele vážně, už začínáme. Je tady jídlo.“ Tohle bylo naposled, co si vyrazila ven, než jí bude šestnáct. Její jméno stálo na seznamu. Srdce v hrudi jí pořád prudce bušilo. Zachránila toho kluka. Připadala si odvážná. A měla hlad. Lákala ji představa jídla. Možná ho bude dost, aby mohla trochu nepozorovaně ukrást i pro dědečka. Nedaleko odsud se ozvalo zavytí. Potvor byl pořád někde poblíž. „Ano,“ řekla Pressia. „Přišla jsem sem na schůzku.“ Málem se usmál, ale na poslední chvíli se zarazil. Nebyl ten typ, který hned rozdává úsměvy na všechny strany. Obrátil se a houkl na ty dole: „Je tu ještě jedna! Udělejte místo!“ A tehdy si Pressia všimla třepotání pod jeho modrou košilí, jako když vlnky čeří vodní hladinu. Teď už si vzpomínala, tohle byl ten kluk s ptáky v zádech.  

Julianna Baggottová - Čistý 

Četli jste: 
Den první - Seznámení s knihou a autorkou 



Knihu Čistý si můžete předobjednat ZDE.



Katka

6 komentářů:

  1. Super ukázka :) nemohu se dočkat, až so to přečtu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš se na co těšit :-) jsem ráda, že se ukázka líbí :-)

      Vymazat
  2. Nevím, jak se mi to podařilo, ale o téhle knize jsem až dodnes vůbec neslyšela. Ta ukázka ale vypadá skvěle, už se těším, až vyjde! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je vidět, že projekt aspoň k něčemu je :-D kniha je vážně skvělá :-)

      Vymazat
  3. Mmm zní to zajímavě jsem zvědavá na recenzi :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Abych řekla pravdu, tak já taky, zrovna včera jsem říkala Máje, že vůbec nemám představu, jak ji napsat.. Bude to ještě zajímavé, ale kniha je výborná, jsem v půlce a kdybych měla hlídání, tak čtu od rána do večera :-D

      Vymazat