Velká jarní soutěž - vyhlášení - část druhá

Bubny víří a MaKa přináší očekávané vyhlášení jarní soutěže o čtečku knih! 

Celkem nám přišlo šest soutěžních emailů. Lenoši jedni :-). Ale ty které nám přišly, byly prostě krásné... Věřte nám, že rozhodování bylo těžké, ale nakonec jsme se k tomu dopracovaly. Nakonec máme výherce dva! Velmi děkujeme Maky, nejen za poskytnutí daru (čtečka knih) do soutěže, ale i za to, že nás pěkně rozsoudila. :-) 

 Takže kdo vyhrává?! 

 Na čtečku knih, se může těšit!

Rhiathan 

Poslala nám tuto krásnou povídku. 

Davu se zmocnil strach a zavládlo náhlé a dokonalé ticho, když si Voldemort s Harrym pohlédli - 

„Dneska je venku hezky,“ zaslechnu hluboký hlas patřící staršímu muži sedícímu na vedlejší lavičce. Doopravdy se počasí vyvedlo. Svítí sluníčko a listí vaje v teplém mírném větru. Obloha je bez mraku a kolem je spousta hmyzu, nadšeného ze zdejšího podnebí. Neurčitě zabručím v odpověď a opět se skloním ke knize. Oči mi běhají po řádcích a snaží se nalézt větu u níž jsem skončila. Mezi stranami 610 a 611 přistála hrouda písku. Zlostně Relikvii smrti oprašuji a snažím se nevnímat chechot okolo stojící drobotiny. ….......................................................................................................................

Když pan Bilbo Pytlík ze dna pytlle oznámil, že brzy hodlá oslavit své sto jedenácté narozeniny - 

„Jste tu zase,“ poznamenává malý klučina stavící bábovičky. Má zelené triko a modré kalhoty, oboje notně umazané. Zamyšleně se na mě dívá a kolem hlavy mu poletuje moucha. „Ty jsi ten kluk, co po mně hodil písek,“ uvědomuju si. „Nebylo to schválně,“ rozhořčeně krčí obočí, „kdybyste neodešla, omluvil bych se vám.“ „Odešla jsem až za čtvrt hodiny,“ upozorňuji ho. „Až by odešli kluci, tak bych se omluvil. Stopro,“ zvedne důležitě ukazováček. „Dobře.“ „Dobře.“ …........................................................................................................................
 Úsporná věta nebyla určena dívce, ale Židovi. Byla ještě rozvinuta. „Vstávej, ty špinavej hajzle, ty podvraťáku židovskej, dělej, vstávej…“

„O čem to je?“ Zase ten prcek. Vypadá stejně, jako den předtím, jen má jiné triko a v puse bonbon. Tentokrát jsem alespoň dočetla větu. Zvědavě natahuje ruku ke knize, kterou si s dětskou smozřejmostí pokládá do klína. „O válce,“ odpovídám a pozorně sleduji jeho prsty na mé knize. „Chceš karamelu? Neboj, mám jich plno,“ poukazuje na kapsy. Zvláštní, ještě včera mi vykal. „Jasně, miluju karamelky!“ jednu si od něj beru a dávám ji do otevřené pusy. Super. Nikdy jsem neměla ráda děti, s tímhle klukem to ale bylo jinak. Přitom mu nemohl být více než osm let. „Kde máš kamarády?“ snažím se neznít jako pedofil, ale udivuje mě to, že je tady sám. „Tomáš s Honzou jsou u babičky a Pavel se chová jako trouba,“ kroutil hlavou. „Proč?“ „Zamiloval se do jedný holky,“ zhnuseně se zašklebil. „To vadí?“ zvedám jedno obočí. „No jasně. Holky jsou úplně nechutný a chtěj, abych jim nosil tašku,“ vyplazuje před sebe jazyk, jako by přímo před ním nějaká ta holka stála. Z okna v domě stojícím za parkem se vyklonila hlava ženy ve středních letech. Pohledem bloudila po hřišti a když našla, co hledala, sklonila hlavu k rameni a zvolala jasným hlasem. „Zlatíčko, pojď domů,“ a ihned zase zalezla. „Už musím jít,“ řekl mi klučina, „budeš tady i zítra?“ „Možná.“ Jsem tady každý den. …...................................................................................................................... 

Byly to už tři dny, co se Vardenové a trpaslíci postavili urgalům a uhájili Tronjheim, míli vysoké kuželovité město uprostřed Farthen Důru, bojiště však dosud zůstávalo poseto zmasakrovanými těly. 

„To je drak?“ Už jsem se ani nedívala, kdo se mnou mluví. Vicítila jsem jeho přítomnost ještě dříve, než promluvil. Nebyla jsem si jista, zda dnes přijde. Počasí se ochladilo a u uší mi hučel vítr. „Jo.“ Měla jsem z jeho příchodu radost, ale navenek jsem se snažila zůstat lhostejná. „Hustý,“ zamumlal s dětským nadšením, „existujou opravdu? Honza říká, že ne, ale on si hodně vymýšlí. Co myslíš?“ obrátil se ke mně. „Já na ně věřím,“ pevně jsem ho ujistila. Chápala jsem ho. Ještě ve čtvrté třídě jsem si myslela, že draci existují. I když se mi to maminka zkoušela vymluvit, já jsem věřila. Teď v ně doufám stále, jen ne tolik okatě. „Neděláš si legraci?“ podezřívavě hmouřil svoje zelené tůně. „Ne!“ dotčeně jsem se na svého společníka podívala. Bylo divné ho vidět v mikině, když měl na sobě vždy, když jsme se setkali triko s krátkým rukávem. Na jaro bylo chladno.
 ….........................................................................................................................

Byli jsme netrpěliví, poněvadž špekoun, který nic netušil, pořád ještě stál a čekal.

„Jak se to jmenuje?“ malá dětská ruka přejela po hřbetě staré knihy. „Na západní frontě klid,“ odstrkuji ruce ulepené od zmrzliny, „buď prosím opatrný. Je z knihovny a kdybch ji ušpinila, potrhala, poškrábala, počmárala, shodila či - nedej bože - upatlala, myslím, že by mě knihovnice Legnerová zabila.“ „Proč si ji pujčuješ z knihovny a nekoupíš si ji?“ „Nemá to cenu, je to jenom na povinnou četbu,“ ušklíbám se. „Povinnou četbu?“ křiví nechápavě obličej. „To musíme číst ve škole, jestli ne, máme poznámky a o to fakt nestojím,“ vysvětluji. „My si čteme z čítanky,“ poznamenává a klimbá nohama ve vzduchu, „nedávno jsme četli kousek z Pejska a kočičky.“ „Líbilo se ti to?“ vyzvídám jeho názor na moji oblíbenou dětskou knížku. „Nebylo to špatný,“ hraje lhostejného, „vlastně to docela ušlo,“ nonšalantně krčí úzkými ramínky. „Čet jsi někdy nějakou knížku sám? Myslím, jako doma.“ „Jasně,“ jeho hubený obličej se rozzáří úsměvem, „jmenovala se Karlík a továrna na čokoládu. Nejlepší pohádka na světě. Jak se jmenuje tvoje nejoblíbenější?“ „Malý princ,“ odpovídám a potom... ve stejnou chvíli zašeptáme, až se naše hlasy překryjí. „Vidět tak kouzelnou továrnu na čokoládu.“ „Umět tak nakreslit beránka.“ ….....................................................................................................................

„Prosím pěkně … nakresli mi beránka...“

Následující den, na jedné lavičce, pod jedním sluncem a v jednom dechu čteme společně. Je sobota, hřiště je plné. My dva, jako trosečníci na opuštěném ostrově ale nic neslyšíme.

„To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.“ 

Den byl jasný. Kolem prozpěvovali ptáci, ale my četli dál. 

„Důkazem, že malý princ skutečně existoval, je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka.“ 

Jen jednou jedinkrát přestaneme číst. „Jak s evlastně jmenuješ?“ zeptá se mě. „Kristýna. A ty?“ „Petr.“ A čteme dál. Na jedné lavičce, pod jedním sluncem a v jednom rytmu. 

 Jelikož bylo rozhodování vážně těžké, vybraly jsme ještě jednoho výherce. Ten si bude moci vybrat ze tří knih, které mu nabídneme. 

Druhým výhercem se stává?!

 Bastera 

Poslala nám tématickou fotografii a přidala krásnou básničku. Všem zúčastněným děkujeme a velmi nás mrzí, že jsme vás nemohly odměnit všechny.