Střípky minulosti - 1. kapitola

Nedávno jsem byla akční, ale postupem času jsem zjistila, že se o knihu vlastně dělit nechci. :-D
Přesto jsem to slíbila, takže přináším první kapitolu.
Beru veškerou kritiku, tak jen do toho :-D. 

Berte prosím ohled na to, že to je kniha stará skoro už dva roky a také má první. 

Mohu ještě říci, že první kapitoly jsou teprve rozjížděcí. :-)

V první kapitole, se poznáme s hlavními postavami. 

Přeji příjemné čtení. :-)

1. kapitola

Nikdy jsem ho neviděla. Odkud je? Kde se tu vzal? Jeho

krásné oči na mě září i z té dálky. Jsou stejné černé jako

jeho auto? Ne, to se mi asi jen zdá. 

„Země volá Megan!! Kam pořád koukáš?! Posloucháš mě?!“

„Co? Já? Nikam! Pojď, nebo to nestihneme.“

Dara je moje nejlepší kamarádka už od střední školy. Teď

spolu jdeme ze schůzky s reklamní agenturou, kde jsme se

dozvěděly, že nám budou propagovat v místním rádiu náš

kosmetický salón. Už byl v novinách a Dara musí mít i rádio…

čekám, kdy to dá do televize.

Nikdo s naším živobytím nesouhlasí ani má ani Dary rodina.

Vychodily jsme úspěšně čtyři roky East Carolina University

zaměřené na umění.

Já maluji a Dara hraje na klavír. Malířství mě neuživí a Dara

se jednoho dne rozhodla, že s hudbou skončí. Dopadlo to tak, že

klavír rozmlátila tátovým kladivem a skončila u mě v bytě,

protože neměla kam složit hlavu potom, co jí rodiče vyhodili.

Já jsem taky tak věčně zadumaná, hrozný realista a taky

trochu rváč. Kdo trpí, trpím s ním a ten kdo to zavinil, trpí ještě

víc. Tak vznikl třeba zlomený nos Harryho, když zlomil Daře

srdce. Je jako má sestra, kterou jsem nikdy neměla. Vše děláme

spolu. Hrajeme si na písku s bábovičkami, házíme balonky plné

vody z věže na náměstí, chodíme do stejné školy, cestujeme,

bydlíme spolu, dělíme se o poslední muffin a stále

fantazírujeme.

2

Již od dětství jsme měly svůj sen, který se nám splnil. Svůj

salón. Mé obrazy lidé uvidí už jen z masérského lehátka a

k tomu jim bude hezky hrát Dary klavírní CD.

To jediné nám ze školy zbylo. Dara je celá nadšená – vůbec

je pořád nadšená, je to ten typ holky, který se pro vše nadchne.

Nikdy jí z tváře nemizí úsměv, ale nikdy jí nesmíte pořádně

naštvat. Pak lítají v kavárně hrnky, v hospodě popelníky nebo

otcovo kladivo.

Je krásná, vysoká, modré oči a stříbrné vlasy. Hodila se ke

klavíru stejně tak jako do salonu, kde lidem tvoří nové účesy

nebo paničkám dlouhé drápky. Nikdy nenosí kalhoty nebo nízké

boty. Stále je krásná. Přesný opak mě samotné.

Jsem malá, vychrtlá a vlasy černé jako uhel. Jediné pěkné na

mě jsou mé oči. Po otci jsou krásně zelené, to jediné mi i Dara

závidí. Vždy říká

„Ty tvé oči. Smaragdově zelené jako ten drahý kámen, proti

slunci se zlatě třpytí, tak bych je chtěla mít.“

Tím moje krása končí. Mám ošklivě svalnaté ruce z věčného

masírování a cvičení.

Ani nevím, kde jsem se to naučila, pamatuji si jen, že jsem

prostě masírovala.

Jiné středoškolačky hlídaly děti, já masírovala bohaté známé

svého otce. Tím vznikl nápad našeho budoucího živobytí. Proto

vůbec nechápu, proč kouká na mě, ne na Daru nebo na jiné

holky co lítají z obchodu do obchodu, kde zkupují vše co má jen

trošku růžovou barvu. Brr, nesnáším růžovou barvu. Dara si ze

mě dělá srandu, že jsem jak černá vdova. Černé těžké vysoké

boty, černé kalhoty a černý kabát nad kolena. Jediný ústupek,

který pro Daru udělám, jsou barevnější trika. Se svými vlasy

jsem asi vážně jak ta černá vdova. Možná proto jsem nikdy

neměla dost kluků – nechtěla jsem je, nepotřebovala jsem je,

nemohla jsem je mít. Ne, že by mě nechtěli – jak říká Dara, báli

se mě – nepustila jsem je k sobě, pro jejich vlastní dobro. Na

3

školním plese jsem byla za DJ pultem a nezatancovala jsem si

ani na jednu písničku.

Naopak Dara protancovala a propila celou noc. Že taky tu

noc problila, jí připomínat nesmím. Tu noc si nepamatuje, ale

jak říká, je si stoprocentně jistá, že určitě nezvracela.

Ne, ona nezvracela… ona prostě poblila všechno, co jí přišlo

do cesty. Boty naší ředitelky Swanové, klín onoho Harryho, mé

auto, mou pohovku a nakonec i mě.

U Swanové, jsem se smála, u Harryho mi jí bylo líto, u auta

už jsem o ní začala mít strach, u pohovky jsem byla mírně

naštvaná, ale, když vrhla i na mě, měla jsem černo před očima,

že jsem seřvala jí, a pak i našeho správce, který nás přišel seřvat,

že jsme hlučné a vůbec tak mladým hlupačkám neměl byt

pronajímat. Tak černo před očima jsem měla, jako ON černé oči

má. Utopila bych se v nich, jsou tak…

„A dost!! Nejen, že mě táhneš na večeři tam, kde makám od

večera do rána, abych si mohla pořídit vše, co do krásky

potřebuji, ale ještě tím svým civěním na toho sexy týpka

přijdeme pozdě. Víš, jak Tim nesnáší, když jde někdo pozdě.

Rezervačka tam trvá měsíce… a mi jdeme pozdě!!“

„Tak za prvé, neříkej kráska, je to prostě salon. Za druhé,

makat nemusíš, z neznámých důvodů nám rodiče nechali naše

svěřenecké fondy, takže nemusíš hnout ani prstem. Za třetí, Tim

tě až moc zbožňuje, takže se na tebe zlobit nebude a za čtvrté, na

nikoho necivím. Jen jsem se trošku zamyslela.“

Já mám fond od mého otce, to jediné mi po něm zbylo.

„Jo, zamyslela nad tím, jak z něj svléknout to tričko… nebo

kalhoty? A ten zbytek nebudu komentovat.“

Udělala jsem krok dopředu, pak hned zase zpět a hodila na

Daru vypočítavý pohled.

„Jaký triko proboha vždyť on…“ Máchla jsem k němu rukou

a podívala se na místo, kde stál – teda nestál „tady ani už není.“

„To je divný,“ řekla Dara „mohli jste na sobě oči nechat.

Myslela jsem, že buď na něj skočíš a znásilníš ho na téhle ulici,

4

nebo on tě hodí do auta, odveze na odlehlé místo a bude

znásilňovat tebe.“ Au, to bolelo.

Že přestřelila, jsem jí poznala na očích. Nechala jsem to být

a pokračovala dál, zabořená v myšlenkách na toho krásného

muže.

Celou cestu co jsme šly do restaurace U Timyho – jak

originální – tak si mě Dara dobírala, ohledně jak říká ona

„krasavce s jiskřením od očí k poklopci“.

Věděla jsem, že jde někdo za námi, ale nemohla jsem na něj

přestat myslet, tak jsem to nechala být.

Na ulici plné lidí by se nám nic stát nemělo, stejně za

chvilku zalezeme k Timymu. ON mi však stále nešel z hlavy.

Byl tak pěkný… teda oči měl pěkný, zbytku jsem si ani pořádně

nevšimla. Vždy když jsem si ho chtěla prohlédnout celého, tak

jsem se zasekla u očí. Byli nádherné…

„Jsem rád, že jste konečně dorazily krásky. Předpokládám,

že převléknout ses už nestihla, Meg?“ Prudil Tim pokaždé, když

jsem vkročila do jeho „nóbl“ restaurace.

„Stihla, ale nechtěla jsem. Jelikož ty ale chceš do Dařiných

kalhotek, tak mi to odpustíš a odvedeš nás ke stolu. Mám šílený

hlad.“

Tim byl na mé narážky ohledně jeho poklopce a kalhotek

Dary zvyklý. Stejně jako já na jeho narážky ohledně mého

oblečení. Pokrčil jen rameny a vedl nás ke stolu.

Dara mlčela, ale z jejího výrazu bylo jasné, že to jen tak

nenechá. Restaurace byla klasického typu. Pár kulatých stolů

uprostřed velké místnosti. V rohu bar a pikolíci co lítají po

place. Když jsme se dostali k našemu stolu, rychle jsem se

omluvila, že musím na záchod, nechala Daru na pospas Timovi

a jídelnímu lístku co má v ruce.

Přes rameno jsem dala instrukce, kdyby se Dara zajímala o

mé stravovací návyky, jak to má ve zvyku.

5

„Dám si to co vždycky. Flákotu masa, horu brambor a

chřest pro tvůj klid, že jím zdravě. K pití pomerančový džus…

musím ti, Time, připomínat, že chci do něj vodku?“

Jako na znamení oba zakroutili hlavou a, než Dara stihla

opět protestovat, zmizela jsem.

Čůrat jsem nepotřebovala, jen si trochu opláchnout obličej a

spláchnout ten příšerný den vodkou.

Celý den jsem házela úsměvy na všechny zákazníky, kteří mi

prošli na stole.

Na chlupatá záda obtloustlého pana Cornwela nezapomenu

celý týden, potom přijde zas. Po práci rádio, teď konečně trochu

klidu… no, klidu. Nějak nemůžu dostat z hlavy ty oči,

propalovaly mě až na kost. Bylo to strašidelné, přesto tak nějak

vzrušující. Měla bych si dát ty vodky dvě tři, ne, radši čtyři… a

čisté. Ty oči… Strčila jsem hlavu pod proud ledové vody radši

celou.

„Můžu tě pozvat na vodku? Nebo možná dvě? Vypadáš, že

je potřebuješ.“ Někdo za mnou promluvil. Lekla jsem se tak, že

jsem polkla litr vody a bouchla hlavou o kohoutek. Když jsem

se otočila, stál tam ON.

Buď ledová voda, nebo rána do hlavy mi pomohla k tomu, že

jsem si ho konečně mohla prohlédnout.

Byl nádherný… celý, nejen oči. Byl vysoký, široká svalnatá

ramena, černé, lesklé vlasy mu spadali k ramenům, kde se

kroutily do úhledných prstýnků.

Měl ostré rysy a tvář jako vytesanou podle anděla. Tak

nádhernou tvář. Na sobě měl bílé triko s výstřihem do V a černé

džíny, na nohou měl černé těžké boty, vážně? Líbí se mi čím dál

víc. Je tak sexy. Civím na něj a vlhnou mi kalhotky, no Megan?!

Radši se vrátím k jeho očím. Když jsem se do nich zadívala, měl

v nich pobavení a… touhu? Ne, to je blbost.

Odtrhla jsem se od nich a v tváři měl posměšný výraz. To

mě probralo.

6

„Fajn, máš nádherné oči a čteš mi myšlenky – je ještě něco

co umíš, kromě špehování na dámských toaletách?“ Jeho krásné

plné rty se zvedly nahoru.

„Mám nádherné oči?“

„Nefandi si, krasavče, takových jsem viděla. Co s tou

vodkou?“ Zeptala jsem se a on se přestal usmívat.

„Co by – slyšel jsem, jak si jí objednáváš, ale tvé myšlenky

by mě v této chvíli vážně zajímaly.“ Vystřelilo mu obočí

nahoru, jakože čeká.

„Není to tajemství. Štve mě kamarádka, štve mě práce,

kterou i přesto miluji, štve mě vedro, co je venku a štve mě

namachrovanej frajírek, co stojí u dveří tak, že nemůžu projít.“

S údivem ve tváři udělal krok stranou a nechal východ zpět do

sálu volný.

„Dobrá kombinace, k tomu všemu jsi i chytrý. Díky.“

Chtěla jsem projít kolem něj, sednou si ke stolu a vypít ty čtyři

vodky hned za sebou. Těsně než jsem ho minula, mi vstoupil do

cesty.

„K tomu všemu?“ Zeptal se s otázkou vepsanou ve tváři.

Vzal mě za ramena a otočil tak, že mu světlo svítilo do očí, které

byly vážně černé jako noc.

V zrcadle jsem viděla tu nádheru, díky které si musím dát

drink navíc.

„Koukám, že mě asi jen tak projít a upíjet svůj žal, nenecháš,

dokud ti to nepovím. Mám pravdu?“ Opřel se o dveře a založil si

ruce na prsou.

Buď chtěl na mě zapůsobit, což se mu povedlo, nebo se

staral o to, aby nás nikdo nevyrušil. Obojí mi přišlo vážně divný

a začalo se mi dělat špatně od žaludku. Ne, špatně ne – naopak

velmi dobře.

„Žal? Pokud, byly tvé myšlenky pravdivé, nikde v nich

nevidím žal, pouze zlobu.“

7

Bože ten má hlas… brrr, prober se Meg. Nějak se ho zbav a

uteč, nebo mu hoď podprsenku do tváře. Brr, ne vážně už se

prober!!! Zatřesu hlavou a snažím se zpamatovat.

„Tak od začátku, jak to vidím já, od té chvíle tam venku na

ulici. Dobré auto, nádherné oči, pak si zmizíš a já nemůžu

přestat myslet, jak jsem se v těch očích topila. Pak se objevíš

tady, na dámských záchodech a zveš mě na drink. Jsi ještě

krásnější, než jsem si myslela. Tvůj hlas mi dělá špatně od

žaludku, tvůj spalující pohled mě svléká očima, a já bych to

nejraději udělala za tebe. V zrcadle vidím tvůj božský zadek a

chci tě do něj štípnout. Nevím co se se mnou děje – vím jen to,

že ještě chvilku tady s tebou budu stát a buď začnu křičet a

uteču, nebo z tebe strhnu oblečení, kterého by mimochodem

bylo škoda, je vážně cool, a zbytek si domysli sám.“

Že vím kdo je, jsem si nechala pro sebe. Nechápala jsem,

proč jsem to řekla a ani to, co pak udělal on. Zamračil se a od

těch zatracených dveří opět ustoupil.

Udělala jsem ze sebe totálního blbce a je vidět, že si toho

všiml… jsem vážně idiot. Prošla jsem dveřmi a ani se neohlédla.

Dosedla jsem ke stolu, kde Dara už spekulovala s Timem, že za

mnou někoho pošlou.

„Kde si proboha tak dlouho? Už jsem myslela, že za tebou

budu muset jít s pytlíkem na zvracení, nebo práškem proti

srajdě. Nejsi těhotná, ani nemáš střevní potíže, že ne? Na ani

jedno nejsem připravená a obojí je nechutný.“

Na jediné, na co jsem se zmohla, bylo: „vodku, celou láhev.“

Dara však pokračovala. „Do prdele, to jsem si oddechla. Takže

střeva, fuj.“ Dara už se hrabala v kabelce, která byla taková malá

přenosná lékárna.

„Nic Daro nechci. Nic mi není, jen jsem se s někým

zakecala. Ne, neřeknu ti s kým, protože to sama nevím. Time,

dones mi tu vodku a jídlo si nech v kuchyni od cesty. Hned!“

O dvě hodiny později mě Dara s Timem táhli z restaurace

ven. Vydržím toho hodně – hodně chlastu, dost Dařiných keců i

8

ty chlupatý záda pana Cornwela – ale ten zamračený výraz, tu

prázdnotu v jeho očích, tu ne.

Jsem asi vážně opilá, když si dělám hlavu z odmítnutí od

chlapa, kterého jsem viděla dohromady deset minut. Měla bych

se ho bát, měla bych utéct.

„Daro, já to vážně zvládnu. Jděte s Timem do toho kina,

domlouvali jste se týdny dopředu. Víš, že tak často čas nemá a

ty tak často s randem nesouhlasíš. Zavolej mi taxi a já se tu

hezky opřu o sloup a počkám na něj. Klíč do zámku doma trefit

dokážu.“

Dara chvilku přemýšlela, a, jelikož věděla, že se mnou se

hádat nemá cenu, vytáhla mobil a taxi zavolala.

„Je tu za 15 minut, je pátek večer mají toho hodně. Zvládneš

to?“ Zadržela jsem chuť zvracet a zvedla pohled od země.

„Jo, zvládnu. Tak už běžte, nebo nestihnete ani titulky.“

Dala mi do ruky telefon a milion instrukcí kdyby něco, ať

okamžitě volám, pak jsem zůstala sama. Telefon jsem strčila

zase do kapsy a čekala. Světla svítila pouze nad mou hlavou –

ulice pomalu pohasínala, jak obchody zavíraly a lidé šli domů.

Připadalo mi to jako věčnost, než taxík zastavil přímo přede

mnou. Řidič vystoupil, obešel auto a vzal mě do náruče, položil

mě něžně do auta, zabouchl a šel si sednout na místo řidiče. To

jsou mi ale služby, tomu musím dát velké dýško.

„Nemusíš, dělám to proto, že chci.“ Asi jsem to řekla

nahlas, ale ten hlas… Prudce jsem zvedla hlavu a pozvracela se.

9

Děkuji, pokud jste dočetli až sem. Vaše Mája :-)