Kniha: První hrob napravo
Série: Charley Davidson
Díl: sérii: 1. díl
Autor: Darynda Jones
Vydáno v ČR: 2011
Nakladatelství: Beta-Dobrovský
Asi o deset let později jsem se vyškrábala na střechu. Její okraj se mi bolestivě zařízl do žeber, jako kdyby si mě dobíral, jako kdyby říkal: To asi nebyl ten nejlepší nápad, viď? Svalila jsem se na střechu a celou minutu tam jen ležela a oddychovala. Bylo to mnohem náročnější, než jsem si původně myslela, a už teď mi bylo jasné, že ráno mě bude bolet celé tělo. Kdyby byl Garrett aspoň trochu gentleman, byl by se nabídl, že tam vyleze místo mě.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal do vysílačky.
Pokusila jsem se mu odpovědět, ale prsty jsem ještě měla úplně zkroucené z toho, jak jsem se jimi držela jako o život, a tak se mi nedařilo stisknout malý knoflík na vysílačce.
„Davidsonová!“ sykl.
No jo, proboha! Nakonec se mi povedlo vysílačku vytáhnout a tlačítko stisknout. „V pohodě, Swopesi. Zrovna si užívám chvilku sebelítosti. Vydrž.“
„Nemáme čas,“ zašeptal. „Vrata se zase otevírají.“ Nezdržovala jsem se s odpovědí. Vyskočila jsem na nohy, přikrčila se a přeběhla ke střešním oknům. Kupodivu to byly plastové panely na skleníky, ale byly staré a popraskané a byla v nich spousta děr, kterými bylo vidět dovnitř. Jenže abych se dovnitř podívala, musela bych si na jeden z těch panelů skoro lehnout. Prasklinami pronikl paprsek světla a já se vzepřela na rukou, ačkoli se ještě celé chvěly po tom předchozím výkonu. Když jsem se soukala nad plastové panely, přesvědčovala jsem samu sebe, že dokud nepovolí rám, v němž drží, snad se dovnitř nepropadnu.
Když jsem se zadívala dovnitř, dodávka zrovna odjížděla. Dva muži skládali do krabic papíry a složky ze starého psacího stolu. Kromě toho stolu byla budova – dobrých pět tisíc metrů čtverečních – naprosto a neuvěřitelně prázdná. Nebyl tam nikde ani papírek od bonbonu. Takže moje obavy byly odůvodněné. Ať už to skladiště používal kdokoli, začal tu balit a stěhovat se pryč, jakmile se Carlos Rivera setkal s Barberem.
Ruce mě příšerně bolely a těch tacos a koly jsem už hořce litovala. S cukrem nebo bez cukru, pořád jí byl plný kbelík a něco vážila. Nejvyšší čas odsud vypadnout.
Jak jsem se soukala zpátky z kovového rámu, v duchu jsem si připravovala přednášku pro strýčka. Skladiště bylo prázdné. Jo, přesně jak jsem vám říkala. Vím, že jsem měla pravdu, ale… Ne, strýčku Bobe, neplakej. Vážně, nech toho, je to trapný!
Už jsem sama sebe viděla, jak mi policejní prezident předává zlatou medaili s nápisem Ty jsi nám to říkala, ale v tu chvíli jsem koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Tentokrát to nebyla žádná rozmazaná šmouha, ale úplně jasná a tvrdá pěst. Čelistí mi projela příšerná bolest, a když jsem se plastovou deskou propadla do skladiště, hlavou mi blesklo jen: Do prdele!
Žádné komentáře:
Okomentovat