Úryvkové úterý (39) - Smrtící duchové

Podrobnosti o projektu naleznete ZDE.

Kniha: Smrtící duchové
Autor: Stacia Kane
Nakladatelství: Fantom Print
Série: Downside 1
Rok vydání: 2009/2014

Úryvek: Doyle klečel na zemi před knihovnou a probíral se knížkou Na cestě. „Máš spoustu věcí z doby před Pravdou,“ řekl. „Nevěděl jsem, že si na to potrpíš.“

„Mám ráda historii. A ráda čtu.“

„Ale tohle je spíš všechno z doby před Pravdou.“

„Prostě mě to zajímá. Není to nic zvláštního nebo tak, nejsou to zakázané knihy. Je to skvělá literatura.“

„Já vím… jen to, že vypadáš, jako bys žila pouze pro tento okamžik.“ Vrátil knihu na její místo na polici. „Vždycky jsem tě považoval za člověka, který nemá minulost, a tak se o ni nezajímá.“

„Takže protože jsem sirotek a neznám své předky, není mi dovoleno číst?“

„Ne, ne… jen je to zvláštní, to je všechno. Myslím, že je to úžasné.“

Řekla si, že by se na to měla ještě zeptat, ale pak se rozhodla, že ne. Někdo, kdo zná své předky dvě stě let zpátky, by zřejmě nepochopil, jaké to je, když pro člověka je záhadou i jeho pravé jméno, a nechtěla to zrovna vysvětlovat. Už ji viděl nahou. Nehodlala se před ním odhalovat ještě emocionálně.

Pozvedla ručník. „Mám všechno.“

„No, říkal jsem si, že bychom to raději měli provést v koupelně. Lepší světlo, ne?“

Jak chce. Jeho představení. Přesunuli se do koupelny, kde si sedla na záchodovou mísu a podržela ruku nad umyvadlem.

Opravdu věděl, co dělá. Prsty měl rychlé a jisté, přesto jemné, když jí očistil dlaň dezinfekcí a tampónem a pak zvedl žiletku a taky ji otřel.

„Fajn, připrav se.“

„Jsem připravená.“ Chess se víc narovnala. Věřila mu, jasně, ale mával žiletkou kolem její kůže, chtěla na to dohlídnout.

Přejel ostřím po samém okraji rány, až se ze zarudlé ruky vyřinul tenký pramínek krve. V druhé půlce rány barva zesvětlala a začala vytékat průhledná tekutina.

„Fuj,“ řekla.

„Jo, je to ošklivé, že?“ Bleskl po ní rychlým úsměvem. „Ale aspoň to vyteče ven, ne? Představ si, že by se ti to shromažďovalo pod kůží a nek…“

„Nekrotizovalo? Opravdu by k tomu došlo?“

„Máš pinzetu?“ Vypadal polekaně, jako by uviděl něco, co ho vyděsilo.

„Na polici. Děje se něco?“

„Nic.“

„No, něco se děje. Co to je?“

Sevřel jí ruku pevněji a uchopil něco do pinzety. „Nehýbej se.“

„Co – fuj! Co to…“

Slova se jí zadrhla v krku, když pinzetu vytáhl z rány. Držel v ní malého tlustého červa.

Chess se usilovně snažila nezvracet, když se červ začal zmítat a kroutit jako ryba na suchu. Z oblého těla mu kapala krev – její krev. Sledovala, jak se scvrkává a zabaluje do klubíčka jako tvor v agonii.

Doyle rozevřel pinzetu. Nehybný červ spadl do umyvadla…

„Doyle, co to je? Co to, do prdele, je?“ Hlas jí stoupal téměř do jekotu a zněl v malé místnosti nepříjemně vysoko a hlasitě.

„Já… nevím. Ksakru, Chess. Drž.“

„Je to…“ polkla. „Červ z hnijícího masa?“

„Myslím, že ne.“

Vytáhl z rány čtyři další, teprve pak byla čistá.

Str. 80 - 82