Tomuto autorovi nedávno vyšla nová kniha. Psychologický román Ženy, které rozdávají adventní věnce v sobě ukrývá možná více, než si čtenář z počátku myslí. Není pouze spisovatel, zvládá toho podstatně více. O kom, že je řeč? Josef Pepson Snětivý, nám poskytl odpovědi na naše ne - příliš ostýchající se otázky.
----------------------------------------------------------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------------------------------
Co byste měli vědět:
Josef Pepson Snětivý
(1973) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale jeho celoživotní vášní je hudba, které se věnuje coby saxofonista, klávesista, zpěvák, skladatel a textař – v současnosti zejména sólově. Po třicítce se obrátil také k literatuře a dosud publikoval román Piercing na duši (2008), novely Každý král je sám (2006), Hlava plná čertů (2007), Ženy s krátkými nehty (2010), Adventní prsten – v triptychu Tři vánoční dárky (2011, s H. M. Körnerovou a A. Stainforthem) a Ženy, které rozdávají adventní věnce (2014), povídkové sbírky Dopisy v nevratných lahvích (2009) a Samolásky a soulásky (2011), básnické sbírky Z deště pod opak (2012), Retroperspektiva (2013) a Exupérymenty (2014) a leporelo Zvířátka ze ZOO (2013, ilustrace L. Procházková). Svou náklonnost k fotbalu zúročil v knihách Deník malého fotbalisty (2008, 2010), Český fotbal – radost jen po kapkách… (2009, se Z. Čechem), Český fotbal 2012 (2012, s J. Káninským) a Tomáš Řepka: Neuhýbám! (2014), na níž se podílel coby spoluautor. Z angličtiny přeložil pohádkový příběh Charlotte Brontëové Hledání štěstí (2010) a vampýrskou novelu Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla (2011), kterou také převyprávěl, ze slovenštiny román Jany Pronské Slané prokletí (2013).
Miluje hudbu, literaturu, výtvarné umění, architektonické památky, historii, sport – a v neposlední řadě ženy na všechny způsoby
(1973) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale jeho celoživotní vášní je hudba, které se věnuje coby saxofonista, klávesista, zpěvák, skladatel a textař – v současnosti zejména sólově. Po třicítce se obrátil také k literatuře a dosud publikoval román Piercing na duši (2008), novely Každý král je sám (2006), Hlava plná čertů (2007), Ženy s krátkými nehty (2010), Adventní prsten – v triptychu Tři vánoční dárky (2011, s H. M. Körnerovou a A. Stainforthem) a Ženy, které rozdávají adventní věnce (2014), povídkové sbírky Dopisy v nevratných lahvích (2009) a Samolásky a soulásky (2011), básnické sbírky Z deště pod opak (2012), Retroperspektiva (2013) a Exupérymenty (2014) a leporelo Zvířátka ze ZOO (2013, ilustrace L. Procházková). Svou náklonnost k fotbalu zúročil v knihách Deník malého fotbalisty (2008, 2010), Český fotbal – radost jen po kapkách… (2009, se Z. Čechem), Český fotbal 2012 (2012, s J. Káninským) a Tomáš Řepka: Neuhýbám! (2014), na níž se podílel coby spoluautor. Z angličtiny přeložil pohádkový příběh Charlotte Brontëové Hledání štěstí (2010) a vampýrskou novelu Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla (2011), kterou také převyprávěl, ze slovenštiny román Jany Pronské Slané prokletí (2013).
Miluje hudbu, literaturu, výtvarné umění, architektonické památky, historii, sport – a v neposlední řadě ženy na všechny způsoby
------------------------------------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak se stalo, že se z ekonoma stal spisovatel?
Spíš bychom se měli ptát, jak se z hudebně a literárně orientovaného člověka stal ekonom – byť pouze inženýrským diplomem, ne zaměřením či snad nedejbože mentalitou. V šedi osmdesátých let byly v Jablonci nad Nisou, kde jsem tehdy bydlel, s výjimkou ekonomky jen technicky zaměřené školy. A protože technik jsem ještě méně než ekonom, vystudoval jsem Střední ekonomickou školu a po ní z jisté bezradnosti i vysokou téhož zaměření.
Víme o Vás, že máte rád hudbu. Hrajete raději, než píšete?
Jsou to dva úplně jiné světy. Psaní je intimnější, uzavřenější do sebe, mohu si během něj promyslet a ujasnit spoustu věcí. Hra na hudební nástroj a hlavně zpěv, to je exhibice a adrenalin.
Tím jsem si nahrála na další otázku: posloucháte při psaní hudbu, a pokud ano, tak jakou?
Nikdy, jako muzikant bych se totiž nemohl soustředit na psaní. Při jakékoli práci upřednostňuju ticho. Jinak jsem ovšem muzikou zcela posedlý.
Nejnovější Vaše kniha, která spatřila světlo světa, je psychologicko-erotická novela Ženy, které rozdávají adventní věnce. Co nám o knize můžete říci?
Je to mé zatím nejosobnější dílo, které sám pro sebe nazývám „závětí za čtyřiceti lety“. Inspirováno je velmi nevšedním vztahem s ještě nejvšednější ženou, který jsem měl to štěstí prožít v letech 2012-2013
Měla jsem tu možnost, že jsem si knihu již přečetla. Čímž velmi děkuji. Každopádně mě zajímá, zda jsou postavy smyšlené, či se v protagonistech objevují živé bytosti, ba dokonce Vy sám?
Tři hlavní postavy – až příliš bohorovný Petr, jeho přítelkyně, temně krásná Karolína, a jeho exmanželka, pragmatická Marta, mají zcela reálný předobraz. A pokud jsem v odpovědi na předchozí otázku uvedl, že je tahle kniha velmi osobní, asi nemusím zdůrazňovat, že Petr je mým alter egem.
V příběhu se vyskytují i erotické scény. Bylo to pro Vás, jako pro muže složité psaní? Přece jen erotiku v knihách spíše ovládají ženy. Nestyděl jste se?
Ne. Erotika je jedním z nejkrásnějších darů našich životů. Navíc jsem se snažil, aby byl děj knihy nesen a posouván vzrušením a emocemi, ne „technickým“ popisem, jak jsme toho v současnosti začasté svědky.
Vaše jméno zdobí přezdívka „Pepson“. Jak jste k ní přišel?
Je to má „oficiální“ přezdívka už od zmiňované střední ekonomky. Pořád jsem však nevěděl, jak odpovídat na četné dotazy, proč zní právě takhle. Musel přijít přítel z největších, všestranný umělec a skvělý člověk Miloň Čepelka, s originálním, tak trochu severským, leč pravdivým vysvětlením: „Pep-son = Pepův syn“. A to ani nevěděl, že v naší rodině existuje prastará tradice dávat prvorozeným synům jméno Josef – můj starší syn Pepíno je už devátý v nepřerušené řadě.
Máte již v hlavě, či dokonce na papíře něco dalšího, o čem nám můžete povědět?
Velice rád bych co nejdřív napsal další psychologicko-erotickou novelu, tentokrát umístěnou ne do Prahy, ale na mou milovanou Vysočinu. Stejně tak bych příští rok na jaře chtěl vydat čtvrtou sbírku básní – mám pocit, že jaro k poezii patří a své poetické počiny vždy vydávám v tomto ročním období. O ostatním bych zatím raději pomlčel – a kromě toho bych se v nadcházejícím období rád víc zaměřil na nové písně a hudební vystoupení.
Vaše role není pouze spisovatelská a hudební, ale dokonce jste i úzce spjat s Nakladatelstvím ČAS. Kde na to vše berete tolik času?
Toho není nikdy dost. Nejvíc se musím věnovat ČASu, což ovšem dělám rád, neboť je to mé milované děťátko a život v knihách je pestrý a štědrý, co se duševního dobrodružství týká. Mám ovšem i jiné pracovní povinnosti – a zbylý čas se snažím co nejlépe dělit mezi muziku, psaní a sport. A přirozeně chci co nejvíc volných chvil strávit se svými syny Pepínem a Matyášem Bernardem. Zatím to skloubit jakžtakž lze, byť na kluky a tvůrčí aktivity bych uvítal víc času. Ale nestěžuju si, mám velmi rozmanitý život.
Právě na stránkách nakladatelství se skví motto „kniha je ženského rodu“. Co si pod tímto pojmem máme představit?
Kniha je pro mne už z principu ženským fenoménem – musíte k ní přistupovat s úctou a pomalu a obezřetně ji otevírat, aby vám vydala své bohatství. Toto motto však souvisí i s tím, že naším prvotním záměrem bylo vydávat zejména kvalitní beletrii psanou ženami pro ženy. Od toho jsme se časem trochu odklonili ve prospěch biografií a publikací věnovaných historii, ale tuto větu, která mě před lety maně napadla, si zatím „v erbu“ necháme.
Na svém kontě máte již nespočet knih. Jako veliký fanoušek knih, ale i fotbalu, vím, že tyto dvě věci jdou těžko skloubit. Vy jste to ovšem dokázal. Jak se Vám psal román poté, co jste vydal knihu o fotbalistovi Tomáši Řepkovi či další knihy s tímto sportem spojeným?
Hned po knize Tomáš Řepka: Neuhýbám! jsem vydal svou třetí básnickou sbírku Exupérymenty a po ní už zmiňované Ženy, které rozdávají adventní věnce. Obě tato díla se mi psala o to lépe, že jsem toužil změnit „literární svět“ a vrátit se do míst, která jsou mi přece jen bližší. O fotbale – nebo třeba i pro děti – psát rozhodně nepřestanu. Těžiště mé literární tvorby bude ovšem i nadále v próze a poezii.
Máme možnost jako fanoušci Vašich knih, ale i třeba hudby, Vás někde zastihnout? Vždyť autogramů není nikdy dost.
Ano, budu se na Vás těšit na svém dalším sólovém koncertu NA VLNÁCH TÓNŮ A SLOV, který se uskuteční 28. září 2014 ve 20:00 v Carpe Diem, Jičínská 4, Praha 3. Bude ozvláštněn tím, že mi knihu Ženy, které rozdávají adventní věnce přijde pokřtít sám Miloň Čepelka. Jinak se můžeme vidět v knihovnách po celé České republice, které nejčastěji právě s Miloněm navštěvujeme s literárně-hudebním pořadem TEN PÍŠE TO A TEN ZAS TOHLE. Termíny a spoustu dalšího naleznete na mých stránkách www.pepson.cz
Velmi děkuji za poskytnutí rozhovoru.
Nakladatelství ČAS: http://www.nakladatelstvicas.cz/
Doposud vydané knihy: http://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/josef-pepson-snetivy-4015
Zdroj: www.pepson.cz, fotografie věnovány autorem, pro tyto účely.
Mája
Zdroj: www.pepson.cz, fotografie věnovány autorem, pro tyto účely.
Žádné komentáře:
Okomentovat