14. 6. 2014

Střípky minulosti - 8. kapitola

Přinášíme další kapitolu z hlavy naší Máji. Snad se bude líbit. :-)

Probudila jsem se brzy ráno. Vedle mě v posteli bylo jen ranní slunce. Marcus nikde nebyl.
Nakoukla jsem do vedlejšího pokoje, abych se podívala na Daru, která stále ještě spala. Marcus měl pravdu, ve spánku vypadala nádherně. Její světlé vlasy jí ležely kolem hlavy, přidat svatozář a hned byste si ji spletli s andělem. Pokud tedy neotevře záludné oči a zákeřnou pusu.
Vykradla jsem se zpět a šla do koupelny. Musím využít toho, že tu Marcus není. Jak bych se šla vyčůrat při jeho upířím sluchu, fakt nevím. Vyčistila jsem si zuby erárním hotelovým kartáčkem a z tašky si vytáhla oblečení.
Ve spěchu jsem ani nevnímala, co tam házím. Použitelné byly jedině extra krátké džínové šortky a k nim žluté tílko. Abych nepřišla o svou image, obula jsem si na nohy zpátky těžké boty, které jsem měla nad kotníky. Vážně drsňačka. Zakručelo mi v břiše, měla jsem příšerný hlad. Nechtěla jsem Daru budit telefonem při objednávání nějakého jídla a ani využívat Markusova účtu, vzala jsem si teda z kabátu svou peněženku a šla dolů, do restaurace na snídani.
Už ve výtahu jsem si přišla nepatřičně oblečená, ale v restauraci jsem se už vážně styděla. Nikdy mi mé oblečení nevadilo, byla jsem ráda, že jsem jiná než ostatní, ale taky jsem nikdy nechodila na tak nóbl místa. Všude samé obleky nebo uhlazené kostýmky. Se svými mini-šortkama jsem si připadala, jak Vivien z Pretty Woman. Pamatuji si, že Dominik mě vzal do luxusní restaurace jen jednou. Bylo to v den, kdy vyhrál souboj o jeho post Vůdce klanu. Pro něj to byla výhra, pro mě prohra. Takových soubojů bylo několik, vždycky je vyhrál… teda až na ten poslední, kdy ho porazil Marcus. U toho jsem už bohužel nebyla. Na oslavu vítězství mě vzal poprvé a taky naposled do krásné a velmi luxusní restaurace v centru města. Měla jsem tehdy takový hlad, že jsem snědla, vše co mi číšníci přinesli. Dominik pil pouze whisky. Že se dokáží opít i upíři, jsem zjistila právě ten večer. Byla jsem tak plná a spokojená ze všech těch jídel, že jsem se při odchodu zastavila u majitele restaurace, který vítal nově příchozí hosty, a poděkovala mu za příjemně strávený večer při dobrém jídle.
Všechno probíhalo v pořádku, po dlouhé době jsem měla dobrý pocit. Dostala jsem se ven na vzduch a jedla, co hrdlo ráčí. Ten pocit však netrval dlouho. Jen co jsme dosedli do limuzíny, Dominik mě přišpendlil k sedadlu, strhal ze mě oblečení, které vyházel po cestě ven, a nutil mě pod pohrůžkou ublížení mému otci, k orálnímu sexu.
 „Máš ráda plnou pusu, tak tady máš, ty děvko.“ Jeden z mých trestů. Kolikrát jsem přemýšlela, jestli si za to vážně nemůžu sama, jak mi to pořád dokola opakoval. Všechna jeho slova, která mi kdy řekl, si budu pamatovat do konce života. Mám je vyryté v paměti a nikdo mně jich nezbaví.
Špatné a bolestivé vzpomínky mám každý den, každičkou chvilku, každičký okamžik před očima… Ať chci nebo ne, samy se mi vracejí. Tak jako teď. Nimrala jsem se ve vajíčkách se slaninou, co jsem si objednala, a hlad mě přešel. Přemýšlela jsem, jestli někdy budu opravdu od něj osvobozená. Zda i po jeho smrti budu mít klid.
„Zešílela jsi?“ Dara se za mnou řítila a vytrhla mě z mých pochmurných myšlenek.

 „Marcus se může pominout, běhá tím svým upířím „čtyři sta za sekundu“ po celém hotelu a hledá tě. Mě bylo jasný, že se zase někde láduješ něčím nechutně vypadajícím a měla jsem pravdu. Měla bych mu zavolat. Máš jeho číslo?“
„Nemám,“ a sama jsem se pozastavila nad tím, že o něm vlastně nevím nic, vyjma jeho bratra.
„To si děláš legraci ne? Ty s ním strávíš dvě noci po sobě a nemáš ani jeho telefon? Holka, ty jsi ztracený případ. Jak mu dáme vědět? Vždyť za chvilku zbourá celý hotel.“
„On už to ví,“ odpověděla jsem.
 „Je za tebou a žene se sem jako tajfun. Prosím tě zalehni mě, budu dělat, že jsem koberec.“
„To bys sakra měla. Víš, jakej jsem měl strach, že se ti něco stalo?“ Ruce měl zaťaté v pěst a bylo vidět, že se ovládal pomocí všech sil. Dara si přede mě stoupla a dělala mi štít. „Hele Drákulo, klídek. Nádech, výdech…“
„Daro, on nedýchá.“ Připomněla jsem jí. Stále jsem koukala, jak mě propaloval pohledem a bylo na něm vidět i přes ten vztek, že se mu ulevilo, když mě uviděl, živou a zdravou.
 „Tak já nevím, třeba počítej do deseti. Prostě se uklidni. Umí upíři vůbec počítat?“ Zkrabatila obočí a zase se zamyslela. Já, ač jsem nechtěla, jsem se musela rozesmát, ta holka je vážně číslo. Marcus se k údivu nám oběma, začal smát taky.
 „Ano, umím počítat, mohu i dýchat pokud chci. Pro tvůj klid jsem napočítal do dvaceti. Jsem už v pořádku, mohla bys mě pustit za Megan? Potřebuju velký hrnec kafe.“
Dara ustoupila a posadila se na židli naproti mně. Marcus si vzal další od vedlejšího stolu a přisunul si jí ke mně. Zvedl mi obličej za bradu, abych se mu dívala do očí.
 „Meg, víš, že nechci, aby ses cítila jako vězeň, ale musíš pochopit, že i přesto, že se dokážeš bránit, stále ti hrozí nebezpečí. Nesmíš sama nikam odcházet. Slib, že už to neuděláš. Megan prosím tě.“
„Slibuji, už to nikdy neudělám. Přece nedovolím, abys zničil tak krásný hotel. Navíc Dara z tebe má takovej vítr, že ten koberec jsme málem dělaly obě dvě.“
„No to teda nemám!“ Rozohnila se Dara. A nálada byla zase tam, kde jsme včera večer všichni skončili. Snědla jsem svou porci bez zlých myšlenek, Dara si objednala ovocnou mísu a Marcus dostal svůj velký hrnek kávy.
Když jsme se vrátili na pokoj, Marcus nám oznámil, že jsme kousek od jeho sídla, ale musí tam zajet nejdříve sám. Potřeboval si promluvit se svými lidmi. Mě by mohl přivézt bez problémů, uznal by mě za svou družku. Po tomto zjištění mi poskočilo srdce a zároveň kleslo. Tak mě označoval Dominik, budoucí upíří královna. A minimálně půlka Marcusových lidí to ví, pamatují si mě.
S Darou bude větší problém… jakožto lidská dívka ve středu upířího klanu, by mohla mít až moc nápadníků. Marcus přijde o právo na ní, jakmile mě určí jako svou partnerku a já jako rituálem nestvrzená královna na ni nárok nemám také.
Musel všem dát důrazně najevo, že je jeho host a nikdo, se jí nedotkne ani nebude požadovat své nároky na ni. A to mu půjde lépe, když Dara nebude přítomna. O naše zdraví nebo život jsme se bát nemusely, se svobodou by to bylo horší. Jelikož bude ještě vyřizovat žádost na odchycení svého bratra s Radou, pošle pro nás Angela, jeho Pravou ruku. Jako znamení, že to je vážně on, a my mu můžeme věřit, mu dá nějakou informaci, kterou znám pouze já a Marcus. Jsem zvědavá, co to bude. Proto jsem se také nezmínila, že vím, koho za námi posílá.
 Políbil mě na tvář a se slovy že se brzy uvidíme, se vydal k odchodu, pak se zastavil. Byl u mě tak rychle, jak to dokáže jen on, a do ucha mi zašeptal.
 „Převlékni se, až tě příště uvidím v těch šortkách, bude to naposledy, co je budeš mít na sobě. Strhám je z tebe po kouskách.“ Mrkl na mě a upíří rychlostí odešel.

S Darou jsme se celý den válely po posteli, koukaly na televizi a já se všemožně zaměstnávala, abych se vyhnula jejímu pátravému pohledu. Jenže s Darou nic jednoduchého není.
„No? Tak jaký byl? Když jsem tě viděla ráno u snídaně, moc posilněná orgasmem jsi mi nepřišla.“ Věděla jsem, že jí to musím už říct, jinak si mě nepřestane dobírat.
 „To protože žádný nebyl.“
„Nekecej, myslela jsem, že mu jeho obrovské ego, nedá spát, dokud nebudeš ječet slastí. Já si říkala, že jsem musela spát dost tvrdě, když jsem tě neslyšela.“ Dara čekala, co jí na to odpovím. Je vidět, že si ho oblíbila, ale najevo to nedá nikdy. Aspoň ne před ním.
 „Musím ti něco říct. Vysyp na postel minibar, bude to na dlouho.“ A tak jsem jí pověděla o znásilňování, týrání a strachu ze všech mužů.
Že před Dominikem utíkám, věděla – utíkala se mnou. Nikdy se však na nic neptala. Věděla o rodičích, tak si myslela, že mám strach z toho, že bych mohla být taky upírkou.
 Vypily jsme skoro celý minibar a já stále mluvila, povídala jsem jí celé hodiny, všechna má trápení. Všechnu bolest, kterou jsem měla v sobě, jsem na ní hodila a sobecky si přiznala, že se mi ulevilo.
 „Páni! Já se hrozně divila, když jsem viděla, jak se na něj koukáš. Myslela jsem si, že se upírů bojíš, proto si pořád v posilce nebo v lese trénuješ. Když jsem viděla, jak se na něj díváš a on na tebe, došlo mi, že tam je něco víc. Nejen, že se ti líbil… ty ses s ním cítila v bezpečí, věděla jsi, že tě před tím zasraným parchantem ochrání.“ Objala mě a dlouhou chvíli jsme tak zůstaly, promluvila mi do ucha. „Proč jsi mi to neřekla. Mohla jsem tě chránit. Nikdy bych si k sobě nevodila žádný chlapy, mohly jsme v tom být spolu, je mi to líto Megan. Moc líto.“
Když mi Dara řekla mým pravým jménem a ne zdrobnělinou, bylo mi jasné, že tato debata je vážná, že všechny vtípky šly stranou. Byla jsem za tuhle chvíli moc vděčná, objímaly jsme se a plakaly spolu nad mým zkaženým životem a modlily se, ať je už jen lepší… pro nás obě.
Když někdo zaklepal na dveře, vyskočily jsme obě dvě.
Byly jsme mírně přiopilé a otrávené životem, ale i tak se Dara přiřítila ke dveřím plná odhodlání, a když je otevřela, zůstala nehybně stát.
Ve dveřích stál nádherný muž, plavé vlasy měl svázané do culíku, oči mu modře zářily. Byl vysoký skoro jako Marcus a postavou by mohl dělat řeckýho válečníka. Odtrhl pohled od toho blázna, který pořád svíral kliku od dveří a každou chvíli jí rozdrtí, a podíval se Daře přes rameno.
S úsměvem na tváři řekl: „Rád tě zase vidím, ptáčátko.“

2 komentáře:

  1. Tak a hned teď potřebuji další kapitolu. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musíš vydržet. :-D
      Ale jsem ráda, že se líbí. ♥

      Vymazat