V dnešní kapitole se dozvídáme, z čeho, že to má Dara vlastně strach. :-)
5. kapitola
|
V
|
posteli už ležím sama.
Slzy nepřicházejí, už žádné nezbyly. Marcus vyskočil z postele tak rychle,
až mi padla hlava do polštáře. Nedivím se mu, kdo by se mě po tom všem chtěl
stále dotýkat? Chodil po pokoji sem a tam, ruce zaťaté v pěst a smrt
v očích.
„Co bylo dál? Jak si se od
něj dostala?“ Byla jsem unavená, chtělo se mi spát, venku se rozednívalo a já
byla ráda, že Dara stále nedorazila domů, asi zůstala u Tima.
Marcus stále pochodoval po pokoji a čekal.
„Otce měl zavřeného ve sklepě,“ řekla jsem.
„Nedával mu krev, nechal
ho tam hnít. Byl pojistka, že budu poslušná. Nikdy mi neřekl jménem, byla jsem
pro něj ptáčátko. Nutil mě chodit do školy a za Darou, aby si nikdo ničeho
nevšiml. Chtěl, abych byla stále člověk, dokud nedosáhnu určitého věku. Týral
mě každý den, mlátil mě, nedával mi jíst ani pít. Ve škole jsem, vždycky Daře,
snědla celou svačinu. Když to zjistil, zlomil mi prst na ruce.
„Za každý prohřešek jedna
kost a jedna noc,“ říkal.
Otce jsem neviděla, jen od upírů, kteří hlídali vězení ve sklepě, jsem věděla, že žije. Dny utíkaly a já nevěděla, ani jak. Jednoho dne mi Dara přinesla dárek k sedmnáctým narozeninám. Ani jsem nevěděla, že je mám. Dostala jsem krásnou šálu a kupon do MC Donald, abych se prej taky jednou najedla, dokonce jí bylo jedno, že tyhle fastfoody nesnáší. On mi to vzal a spálil. Od něj jsem dostala dárek sex… navíc před očima mého otce. Když bylo po všem, nechal mě tam nahou a zneužitou. Otec plakal přes mříž a prosil mě, ať uteču. Že on vydrží, že nezemře, dokud se pro něj nevrátím. Dlouho jsem se rozhodovat nemusela. Byla jsem slabá a zbabělá, věděla jsem jak se rozhodnout. Utekla jsem, bylo to kupodivu snadné. Utíkala jsem celý den i celou noc. Brodila jsem se lesy i neznámými ulicemi. Špinavá, hladová a utahaná. Myslela jsem si, že té noci zemřu. Chtěla jsem zemřít, po druhé za svůj život jsem chtěla umřít. Ale zabít jsem se
nedokázala, musela jsem se vrátit pro svého otce. Proč byl útěk tak snadný,
jsem zjistila hned další ráno. Myla jsem se u potůčku v lese, když se
přede mnou objevil. Dal mi tašku s oblečením, pitím a jídlem – příruční
tašku kde byly klíče od auta a několik tisíc dolarů. Řekl mi, že mě nechá jít a
otce na živu, pokud se vrátím k rituálu, abych se mohla stát jeho ženou.
Stála jsem před ním v nevěřícím údivu. On mě propouštěl? Nechápala jsem
ho. Na malou chvilku jsem dokázala zapomenout na mého otce a cítit pocit vítězství.
Věděla jsem, že mi zbývá dost dlouhá doba, abych mohla proti němu něco
podniknout. Auto jsem nechala tam, kde bylo, stejně tak i oblečení, vzala jsem
si pouze jídlo a peníze. Utekla jsem, utíkala jsem z města do města, Dara
mi byla po boku. Nikdy mě nenavštívil, nikdy za mnou nikoho neposlal. Že otec
žije, jsem věděla – byl moc hrdý na to, aby porušil své slovo. Celému klanu i
klanům v okolí vyhlásil, že budu jeho ženou. Věděla jsem, že kdybych nepřišla
a on by byl zesměšněn člověkem, otec by zemřel horší smrtí než má matka. Chtěla
jsem se vrátit… ale z jiných důvodu – zabít ho. Nikdy jsem k nemrtvým
necítila žádný odpor. Měla dokonce mezi nimi i pár přátel, co jsem si za tu
dobu u něj pořídila. Od nich, jsem se právě dozvěděla, že si teď vůdcem klanu
ty. Když jsem tě viděla včera odpoledne stát u toho auta, nevěděla jsem, co mám
dělat. Věděla jsem, že něco chceš, ale nevěděla jsem proč. Buď chceš pokračovat
v tom, co začal, nebo máš něco jiného za lubem. Jen nechápu, proč tě otec
tak naháněl. Proč chtěl, abys mě chránil? Teď ty jsi vůdce, ty jsi nejvyšší
pán. Je možné, že vše co jsi mi řekl je lež. I přesto si přeji, aby to tak
nebylo. Dominik je pryč a já cítím, že bych mohla být opět svobodná a šťastná.“
Přestal pochodovat, přišel ke mně blíž a vzal mi tvář do dlaní.
„Kolik ti mělo být? Kdy
ses měla vrátit?“ Marcus naléhal, jako kdyby na tom závisel jeho život.
„Dvacet jedna – věk dospělosti.“ Odpověděla jsem.
„Kdy? Kdy ti tolik bude?“ Marcus byl stále netrpělivější.
„Dnes. Proto ta večeře U Tima.“
Zaťal ruku v pěst a praštil do zdi, ta se sesypala
k zemi, v místnosti vířil prach. Přes obláček prachových zrníček,
jsem začala kašlat.
„Musím ti něco říct.“ Řekl mi se stále zaťatými pěsti. Věděla jsem,
že to nebude dobré, že to nechci slyšet. Otec žije, sám mi to řekl, není nic horšího,
co bych se mohla dozvědět. Co by to tedy mohlo být? Čeho se mám ještě bát?
Nervózně jsem přikývla a čekala nejhorší.
„ON žije. Dominik je
naživu, já ho nezabil.“ Řekl tichým hlasem a s bolestí ve tváři se na mě
podíval.
Potvrdilo se staré dobré rčení „nikdy neříkej nikdy“, stále může
být hůř, než čekáš.
„Nezabil?! Jak je to
možné? Jak ses mohl stát pánem, pokud Dominik žije?“ Marcus sklopil hlavu a
pustil ruce podél těla. „Zranil jsem ho, potupil před celým klanem i před
Radou. Chtěl bojovat, musel se mnou bojovat o své místo. Boji přihlíželi
všichni Vůdci klanů z celých států. Bojovali jsme před samotnou Radou. Já jsem
vyhrál, měl jsem ho na lopatkách. Dal jsem mu na výběr. Bude žít a zmizí z mého
území a nebude mě, ani mým upírům škodit, nebo zemře. Byl zbabělý, souhlasil a
utekl. S tím, že se vrátí, jsem počítal, jen jsem nevěděl, že to bude tak
brzy a že si jde pro tebe.“
„Proč proboha? Jak jsi to mohl připustit?!!“ Nedokázala jsem pochopit
jeho rozhodnutí, dokud se nenapřímil, zadíval do mých očí a řekl šest slov, co
mi přivodí noční můry. Těch pár slov, v kterých je vyřčená moje bolestivá
minulost i neznámá budoucnost.
„Protože je to můj bratr, Meg.“ Pravil.
Žádné komentáře:
Okomentovat