V této kapitole se dozvíme, kdo, že to vlastně Megan je a jak je možné, že věděla s kým má tu čest. Přeji příjemné čtení. :-)
4. kapitola
Měsíc byl v úplňku. Házel po zdech temné stíny. Jeho oči
jsem přesto viděla zřetelně. Má je černé jako noc, ta
jiskra, kterou v nich má, se odrážela po celém pokoji. Ležela
jsem nehnutě na stejném místě, na které mě sám položil, a
toužila po jeho doteku. Chtěla jsem, aby se mě dotýkal, tak jako
před chvílí. Stál vzpřímeně a čekal na mou odpověď. Musela
jsem se rozhodnout okamžitě. Povím mu to za cenu, že mě bude
nenávidět? Že mnou bude opovrhovat? Přijdu si jako v nějakém
přeslazeném románu, které čte Dara a dokáže mi o nich vyprávět
i hodiny. Znám ho dlouho asi tak jako fotograf zná své modely,
kteří chtějí fotku do rodinného alba, ale vím už teď a to naprosto
jistě, že mu chci být nablízku. Musím mu lhát… ale dokážu to?
Lhali mi celý život, mám se vydat stejnou cestou? Pokud mu to
povím, odejde ode mě, ale vím, že jsem neudělala stejnou chybu
jako mí rodiče. Pokud mu budu lhát, budu sobec. Nesnáším
sobce. Musím mu to říct. Ať se děje co se děje. Ve šlépějích,
které pro mě vytvořila má rodina, jít nehodlám.
„Posaď se.“ Přikázala jsem mu hrubým hlasem.
V hlavě mi nepříjemně bušilo, ale musela jsem vydržet, musí
to vědět. Pak se rozhodne…
„Že jsi upír, jsem poznala už na té ulici, kde jsi stál u auta.
Že mě sledují, vím dlouho. Stává se to od té doby, co mě Dara
přemluvila, abychom daly reklamu na salon do místních novin.
Věděla jsem, že to je špatný nápad, ale jelikož máš její složku,
určitě víš, že hádat se s ní není jednoduché. Už ten večer, co byl
sloupek vydán, mě našli. Byla jsem překvapena, jak rychle se
18
jim to povedlo. O nic se nepokusili, ale bylo mi jasné, že to je
otázka času. Po čtyřech letech jsem musela mít u sebe opět
zbraň. Dominik se mě snažil stále najít, cestovala jsem z místa
na místo, dokud jsem si myslela, že ztratil stopu. Pak jsme se
s Darou usadily tady. Jezdila všude se mnou, myslela si, že
doháním ztracené mládí na škole. Otevřely jsme si salon a vše
bylo v pořádku… až do toho dne. Pak jsem to musela říct i jí.“
Nadechla jsem se a znovu vyprávěla, své bolestivé vzpomínky
z minulosti.
„Jsem obyčejný člověk. Narodila jsem se dvěma lidem.
Když mi byly tři roky, matku pokousal upír. Vracely jsme se
z dětského světa, kam jsem chtěla strašně jít. Přemlouvala jsem
jí od té doby, co mě vyzvedla ve školce, dokud to nevzdala a
nejely jsme tam. Matka chtěla jít už několikrát domů, ale já jsem
si chtěla pořád hrát. Byla jsem rozmazlený jedináček a moc
dobře jsem si toho byla vědoma. Věděla jsem, co na matku platí,
takže vždy svolila zůstat ještě chvíli. Než jsme se dostaly domů,
byla už noc. Usnula jsem v sedačce vzadu v autě. Otec stále
nebyl doma, ale blížila se doba, kdy se vracel z práce. Proto mě
matka odnesla stále spící do mého pokoje, kde mě uložila ke
spánku do postýlky. Vrátila se k autu pro kabelku a zamknout
ho. Musela počkat na otce, než se vrátí, měl jediné klíče od
garáže. Chtěla mu připravit kávu a něco k večeři – domů však už
nedošla. Napadl ji a vysál skoro všechnu krev – na trávníku,
který otec každou sobotu sekal, kde matka sázela květiny a kde
jsem si hrála. Bylo to pár metrů od vchodu do domu. Akorát
přijížděl otec, když to všechno viděl. Vyběhl z auta a chtěl
s mužem bojovat. Utržil několik bolestivých ran, přesto bojoval
dál. Až když věděl, že je na pokraji sil, že je to prohraný boj,
začal prosit o život své ženy. Řekl mu, že udělá cokoli, co si
bude přát… že mu dá, co bude chtít, jen ať jí přivolá sanitku a
nenechá jí tu zemřít. Muž se rozesmál tak moc, že se v otci
vzedmul vztek a z posledních sil se k matce doplazil, upírovi
19
plivl k nohám a matku přikryl svým tělem. Později mi otec řekl,
že poslední myšlenka, kterou si pamatoval, patřila mně.
Nevěděl, kde jsem, ale ani se nepokusil o to zajímat. Věděl, že
je to sázka do loterie, ale nechtěl se před tím mužem o mně
zmiňovat. V objetí mé matky a myšlenkou na své jediné dítě
omdlel u mužových nohou.“
Přistihla jsem se, že pláču.
Tento příběh jsem vyprávěla jen jednou a to Daře. Nyní je to
podruhé. Poprvé jsem plakala a teď pláču zas. Markus si skopl
boty a lehl si ke mně. Vzal mě do náruče, že jsem hlavou ležela
na jeho hrudi. Plakala jsem ještě víc, plakala jsem pro svého
otce, pro svou matku i pro sebe. Pro to jak byl život ke mně
nespravedlivý. Cítila jsem, že by mohl být mé světlo na konci
tunelu, že bych po dlouhé době mohla být opět šťastná. Bude mě
i on dál chtít? Promáčela jsem mu celé triko, ale musela jsem
mu to říct… musel slyšet ten příběh celý. Odkašlala jsem si a se
slzami na tváři jsem pokračovala.
„Druhý den ráno jsem se probudila. Věděla jsem, že je něco
špatně. Matka mi každé ráno chodila odhrnovat závěsy, když mě
budila do školky. Musela mě každé ráno tahat z postele. Tohle
ráno ne, tohle ráno nepřišla. Myslela jsem si, že spí, využila toho
a hrála si. Když jsem začala mít hlad, vyšla jsem z pokoje.
Slyšela jsem ze zdola hlas, byl to hlas mého otce. Měla jsem
příšernou radost, že je doma. Utíkala jsem ze schodů a běžela do
kuchyně. Otec akorát pokládal telefon, když jsem mu skočila do
náruče. Tak jak mě mačkal, choval a tiskl k sobě, tak to ještě
nikdy neudělal. Ani když mi umřela rybička, kterou jsem
milovala, ani když mě učil jezdit na kole a já si rozbila čelo o
chodník. Ještě nikdy. Byl smutný, věděla jsem, dokonce v tom
nízkém věku, že něco není v pořádku. Když jsem se zeptala na
maminku, tak se otec rozplakal. Od té doby uplynulo mnoho let,
aniž bych věděla, kde matka je nebo zda bych ji ještě někdy
viděla. Otec každým dnem stárl o jeden rok. Když mi bylo
čtrnáct, vzal mě na střelnici. Učil mě střílet z pistole. Brával mě
20
na hodiny boxu, karate a různých bojových umění. Chodila jsem
denně spát o půlnoci, celá strhaná a zraněná. Přes den jsem
chodila do školy, přivydělávala si masážemi a v noci jsem
trénovala. Chtěla jsem utéct. Zbyl mi jen on, ale přesto jsem
šetřila a chtěla od něj odejít. Jednoho dne jsem se chtěla sbalit a
odjet daleko – daleko od svého otce, od svých zranění… prostě
od všeho. Chodila jsem si vydělávat k otcovým přátelům
s myšlenkou, že jednou budu volná. O rok později mě vzal na
první boj. Měla jsem nespočet zlomenin, podlitin a otřes mozku.
Tak to bylo každý týden. Bojovala jsem i se zlomenou rukou.
Dokud jsem mohla stát, tak jsem musela bojovat. Trvalo sedm
měsíců, než jsem poprvé vyhrála. Měla jsem hroznou radost.
Radost z toho, že ji bude mít i otec, že roky dřiny se vyplatily.
On ale radost neměl, celou cestu domů, mi vytýkal mé chyby,
jaké jsem v boji udělala. Ten večer jsem se pokusila o
sebevraždu.“
Markus zalapal po dechu, jako kdyby ho potřeboval. Stiskl
mě pevněji a začal mě houpat v náručí. Přitiskla jsem se k němu
ještě víc, nejvíc co to šlo, až jsem ztrácela dech, ale potřebovala
jsem pokračovat dál a k tomu veškerou sílu, kterou on mi dával.
„Nechtěla jsem žít, nechtěla jsem být ve světě, kde mě má
matka opustila, kde mě otec nenáviděl a chtěl se stále dívat na
to, jak mě každý mlátí hlava nehlava. Dávala jsem si za vinu, že
matka od nás utekla, kdybych nebyla tak rozmazlená, kdybych
aspoň trochu poslouchala. Otec mě musel velmi nenávidět, proto
mě posílal na ty boje, myslela jsem si. Chtěla jsem vysvobodit
sebe i jeho. Podřezala jsem si žíly střepem z rámečku, kde jsem
měla matčinu fotografii. Jedinou v celém domě, kterou mi otec
nedokázal vzít. Probudila jsem se o dva týdny později
v nemocnici. Otec tam nebyl. Když jsem zjistila, kde jsem, že
tam jsem sama a že stále žiju, vyrvala jsem si všechny hadičky
z těla a chtěla skočit z okna. Proč se namáhal mě odvážet do
nemocnice, když mě stejně opustil? Než jsem stihla cokoli
udělat, přiběhl celý tým sestřiček i doktorů a přivázali mě
21
k posteli. Křičela jsem, prala se, ale prohrála jsem. Doktor mi
něco říkal, ale já už ho neposlouchala. Koukala jsem do dveří,
ve kterých stál můj otec a v ruce držel kelímek z automatu. On
si šel jen pro kávu, neopustil mě. Poprosil lékaře, jestli by mohl
být na chvilku se mnou o samotě, a že kurty nejsou nutné.
Věděl, že před ním bych se o nic nepokusila. Když všichni
odešli, sedl si na křeslo vedle mě, na kterém byla smotaná deka,
na stolku bylo několik kelímků od kávy a výtisky novin. On tam
byl se mnou celou tu dobu. Nikdy ode mě neodešel. Když jsem
to pochopila, posadila jsem se a v klidu čekala. Otec si hrál se
snubním prstenem, tak jako vždy když byl nervózní a řekl mi
vše, co jsem potřebovala vědět. Že matka neodešla, ale odnesl si
ji ON.
„Viděl jsem, jak si pro ni byl ochotný položit život, nechal
jsem vás oba žít.“ řekl mu, když se otec probral, stále na matčině
těle. Matka seděla na trávníku, kde vyhasl její život. Hladila otce
ve vlasech a šeptala mu, že to bude dobré. Dozvěděla jsem se, že
jí upír dal krev, dal ji i mému otci. Mého otce to jen uzdravilo,
kdežto mou matku, jelikož byla mrtvá, to znovu oživilo, srdce jí
ale bít už nikdy nezačalo. Byla z ní upírka. Proto mě otec celé
dětství nutil cvičit a bojovat, aby mně se to nikdy nestalo. Věděl,
že ta možnost je veliká. Když mě odvezl s pořezanými žílami do
nemocnice, lékaři zjistili, že mám vnitřní krvácení a je to moc
zlé. Se zraněním z boje a krví, kterou jsem si sama prolila, jsem
měla minimální šanci na přežití. Otec mě tam nechal, šel do
domu, kde bydlel ON. Věděl, kam má jít, chodil tam za matkou
každou noc, když jsem spala. Přišel za ním a poklekl před ním
s prosbou o přeměnu, myslel si, že už se neuzdravím. Plakal mu
u nohou už po druhé, přišel o ženu a teď i o dceru vlastní vinou.
Upír ho přeměnil pod podmínkou, že mu bude sloužit po celý
jeho věčný život. Bude jeho rádce, sluha, Pravá ruka. Pokud ho
zradí, zabije mou matku přivázáním na posvěcené půdě
slunečním svitem. Otec souhlasil, neměl co ztratit. Přeměna
proběhla bez problémů, pak se otec dozvěděl, že stále žiju. Že
22
jsem se zázrakem uzdravila, ale jsem v kómatu. Chodil za mnou
každou noc. Prosil svého pána o svěcenou vodu, díky které by
po vypití mohl chodit i ve dne. Z neznámého důvodu mu jí
poskytl. Matku za mnou ale nikdy nepustil.
Moc se bál mé reakce na to, co mi pověděl. Má jediná reakce
byla, že jsem ho objala. Objímala jsem ho celé minuty…
objímala bych ho celé hodiny, kdybych mohla. Neřešila jsem
existenci upírů, věřila jsem mu, byla jsem šťastná, že se na mě
nevykašlal. Když se ode mě odtáhl a prosil mě, ať uteču, a já
viděla, jak stále vypadá staře, přestože je z něj nemrtvý; jak ho
smutek a bolest poznamenala, věděla jsem, že jeho i matku
pomstím. ON musí zemřít. Otec mě prosil, ať to nedělám. Když
viděl, že je to marné, prosil o jednu noc… o jednu poslední noc.
Půjde za matkou a za svými přáteli a oni nám pomohou. Svolila
jsem. Ráno mě otec navštívit nepřišel. Balila jsem si věci, že
půjdu domů a pak zjistit co se stalo. Myslela jsem si, že se otec
prostě jen bál. Když za mnou někdo promluvil: „Kam se chystáš
ptáčátko? „ Ani jsem se nelekla. Věděla jsem, že to je ON. Otci
na zradu přišel, mou matku zabil, přesně jak mu slíbil, jeho
přátelé spolu s ní a otec se na to musel dívat – on jediný mohl na
slunce, aniž by mu ublížilo. Chtěla jsem ho zabít, chtěla jsem ho
vzít do pekla sebou, ale než jsem stihla cokoli udělat, už mě
odnášel pryč do svého domu. Kde žila má matka celé roky, aniž
by mě viděla, kde se z otce stal upír. Zavřel mě do své ložnice.
Když ze mě strhával oblečení, řekl mi všechno… řekl mi úplně
všechno. Jak bych zemřela, kdyby té noci, co za ním přišel otec
s prosbou o přeměnu, nepřišel, aby mi dal svou krev a
neuzdravil mě. Že matku napadl schválně, protože ji chtěl pro
sebe. Pak si ale všiml mě, malé roztomilé holčičky co se umí
rvát o to, co právě chce. Říkal: „ten potenciál, budoucí upírská
královna bojovnice“. Všechno co dělal – všechno co dělal celá
léta – dělal jen proto, aby mě mohl vlastnit. Vzal mi to jediné,
co jsem měla a co jsem chtěla dát jen tomu, komu sama
23
dovolím. Tu noc mě znásilnil třikrát. Bylo mi necelých
šestnáct.“
24
Žádné komentáře:
Okomentovat